Úterý 15 říjen 2019
NATO stojí před neřešitelným problémem, sankce proti Turecku zvednou stavidla migrantů do Evropy, vyloučení Turecka z NATO nepřipadá v úvahu...   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:50:12 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
NATO stojí před neřešitelným problémem, sankce proti Turecku zvednou stavidla migrantů do Evropy, vyloučení Turecka z NATO nepřipadá v úvahu, ale tolerování vojenské intervence Turecka v Sýrii přivede rozpad NATO! Turecké angažmá v Sýrii je zástěrka, hraje se o destrukci a likvidaci Severoatlantické aliance! Pokud se Sýrie začne bránit a zaútočí proti Turecku ve spolupráci s Íránem, Ankara aktivuje článek 5 a NATO bude muset jít Erdoganovi na pomoc! A všichni tuší, co by se stalo!

Vojenská intervence Turecka v Sýrii má dostatečný potenciál ke kolapsu Evropské unie i Severoatlantické aliance. Turecko nemělo být do NATO nikdy přijato, historicky se vědělo už dopředu, že je to jen otázka času, kdy Turecko přivede spojence do situace, kdy nebudou ochotni Turecku pomoci v případě napadení. A ta situace se právě přiblížila. Bašár Asad totiž telefonicky hovořil s Vladimirem Putinem před několika dny a tlačil na něho, že musí tureckému prezidentovi domluvit, aby stáhl vojska ze Sýrie, protože v opačném případě se bude muset Bašár Asad obrátit na spojence z Arabské ligy, kteří tureckou intervenci odsoudili. Je přitom naprosto jasné, že Bašár Asad by se obrátil na Teherán a íránské jednotky, které se již v Sýrii na pozvání syrské vlády nacházejí.

Přestože turecká armáda je nejsilnější v regionu, nemůže se rovnat s raketovým arzenálem Íránu, i když je to arzenál konvenční a ještě stále nikoliv termonukleární. Pokud by Damašek nařídil zastavit postup turecké armády, znamenalo by to vypuknutí války mezi Sýrií, Ruskem a Íránem na jedné straně a se zeměmi NATO včetně Turecka na straně druhé. Tady je třeba si uvědomit, že za současnou agresí Turecka v Sýrii stojí jak Evropská unie, tak i NATO v čele s USA.

Angela Merkel nejprve mluvila o sankcích a potom Erdogan pohrozil migranty a je ticho po pěšině

Evropská unie ukázala svoji slabost, když se nechala Erdoganem vydírat a přistoupila na horentní sumy a platby, které Evropská unie pravidelně každých 6 měsíců platí Turecku za péči a starost o 3.6 milionu uprchlíků, které turecký prezident drží v uprchlických táborech. Evropská unie je naprosto bezzubá a když minulý týden Angela Merkel pohrozila Turecku uvalením sankcí za agresi v Sýrii, turecký prezident svolal tiskovou konferenci, Merkelovou na dálku seřval, ať to tedy zkusí, ať to udělá, hecoval ji zpoza řečnického pultíku a nakonec jí na dálku vzkázal, že když EU přijme jedinou sankci proti Turecku, tak on jako prezident nařídí zvednout migrační stavidla a pustí 3.6 milionu migrantů z Turecka naráz do Evropy.

Jakmile toto zaznělo, Angela Merkel zmlkla a je zticha od té doby. Tím ovšem vyslala do světa strašlivý signál, že EU nemá na Turecko naprosto žádnou páku. A to není všechno. Páku nemá ani NATO. Operace turecké armády v Sýrii jde proti zájmům amerických neoconů a americké armády. Jde tudíž proti zájmům USA a to znamená i proti zájmům všech členů v NATO. Jenže, Turecko je členskou zemí NATO a má nejen právo veta, stejně jako všechny členské země v NATO, ale navíc má právo aktivovat článek 5 Washingtonské smlouvy ve chvíli, kdy Turecko nebo její vojska v cizině budou napadena jinou zemí. Erdogan tak zahrál v Sýrii kartou NATO, protože ví, že i kdyby proti němu vyrazila syrská, íránská, ruská a celá arabská armáda, tak i když bude přečíslen, nic se neděje, protože mu stačí aktivovat článek 5 a zavolat si na pomoc kavalerii, všechny armády NATO, aby Turecko bránily a pomohly mu ve válce. Přičemž to Rusko spíš nepočítejte, že by šlo do války s Tureckem, když Turecko je spíš spojenec Moskvy v této chvíli. A tady začíná drama.

Turecko nemůže nikdo zastavit, nikdo na něj totiž nemá páky

Pokud by NATO chtě nechtě poslechlo, aby zachránilo čest a důvěru v NATO, znamenalo by to, že se v Sýrii střetnou armády NATO na jedné straně a Sýrie, Írán a celý arabský svět na straně druhé. To by znamenalo epickou válku a nepochybně III. sv. válku. Pokud by NATO odmítlo vyslyšet požadavek o pomoc ze strany Turecka, znamenalo by to konec NATO. V tom okamžiku by bylo jasné, že článek 5 není garancí kolektivní obrany, ale je předmětem politiky, i když třeba logické a správné politiky, protože pomáhat Erdoganovi v agresi je nesmysl a odmítnout mu pomoc je správné a logické. Jenže ne z vojenského hlediska. Takový krok by znamenal konec NATO a konec důvěry v alianční ochranu. Naopak, pomohlo by to vzniku Evropské armády, což je v plánu Německa a Francie, samozřejmě bez účasti USA a logicky i Turecka.

Jenže vinu nese i americký prezident, který zradil a podrazil Kurdy, kteří odvedli pro americké neocony od roku 2011 obrovskou práci, po roce 2013 ještě větší práci pro Bašára Asada, když bojovali proti ISILu, ale na konci tohoto procesu jsou Kurdové obětí tureckého řezníka v roli prezidenta. Na severu Sýrie probíhá genocida a česká vláda velmi neochotně v pondělí pozastavila licence na dodávky zbraní do Turecka , protože v této situaci je to politicky neúnosné. Jenže, tyto drobné sankce neznamenají pro Turecko vůbec nic. Americký prezident Donald Trump v pondělí oznámil, že v nejbližších hodinách uvalí na Turecko sankce, na konkrétní činitele, dále 50% cla na tureckou ocel a zruší s Tureckem obchodní dohodu ve výši 100 miliard dolarů. Tento krok pouze posílí spojení Turecka a Ruska, což bude jediným výsledkem těchto sankcí.

Kurdská genocida dožene Kurdy do náruče Židů a Izraele

Role Ruska je zde klíčová. Turecku nebude dovoleno ohrozit v Sýrii oblasti pod Ruskou ochranou, ale stejně tak to bude znamenat, že všude jinde si Erdogan bude moci dělat, co bude chtít. Bašár Asad nebude v pozici, aby šel proti Rusku, ale pouze za předpokladu, že turecký prezident nezačne mít zálusk na celou Sýrii, tedy její východní část, která po odchodu Američanů je zemí nikoho. Írán nebude přihlížet tureckému rozpínání, protože by to mohlo ohrozit i íránské zájmy v oblasti. Dokud umírají Kurdové, je všechno v pořádku a nikdo se nevzrušuje. Sami si všimněte, v jaké roli jsou Kurdové. Jsou to lidé, kteří se významně zasloužili o porážku ISILu a teď za odměnu se NATO, Evropská unie, Washington a Moskva dívají, jak turecký řezník na ně hází bomby a zápalný fosfor. Turecko v této chvíli nemá rovného soupeře a může si dělat, co bude chtít.

NATO nikdy Turecko z aliance nevyloučí, na to nemají generálové v Bruselu odvahu, protože už teď se Ankara sbližuje s Moskvou tak nebezpečně pro NATO, jak je to jen možné. Sankce na Turecko z EU budou symbolické, drobné, nevýznamné. Více si Brusel dovolit nemůže, riskoval by protržení migračních stavidel. To není žádoucí, migrace totiž má probíhat pomalu a salámovou metodou, ne šokově a skokově, protože by to vyvolalo protesty, dostalo by to k moci alternativní strany a vypukly by Exity z EU. Proto EU nepřijme žádné tvrdé sankce. Turecká vláda považuje oficiálně Kurdy za teroristy a vojáci mají za úkol je všechny postřílet. Všechny, do posledního. A to je co? To je genocida. Jednu už si Turci v minulosti střihli, genocida Arménců v letech 1915 až 1917. Obávám se, že to samé teď čeká Kurdy. Tentokrát za asistence světových velmocí, ostatně stejně jako tehdy při Arménské genocidě.

Kurdové získají vlastní stát poté, co se přidají na stranu Židů výměnou za boj proti Íránu

A proč je to tak důležité o tom psát? Protože jste si možná všimli, že Benjamin Netanyahu před několika dny nabídl Kurdům pomoc, zatím jen humanitární, ale znáte to. Co tím sleduje Izrael? No přece spojence, který v Sýrii povede v budoucnu bojové akce proti íránským gardám. Kurdům se do toho nechtělo, protože Kurdové mají svoji enklávu i v Íránu a ajatolláhové nechávají Kurdy v klidu. Jenže, ve světle genocidy v Sýrii se Kurdům rozsvítí v hlavě a pochopí, že raději přežít s podporou Izraele a bojovat za židovský šekel proti Íránu, než ležet bradou vzhůru s tureckým nožem v břichu v syrské poušti a bez spojenců.

A protože tento plán nevadí ani Moskvě, tak je velmi pravděpodobné, že přesně takto to nakonec skončí. Kurdové, kteří dosud tvrdohlavě odmítali židovské jařmo, se nakonec budou muset sklonit a sloužit vyvolenému národu. Za odměnu potom opravdu mohou dostat kus území Sýrie. Turecký řezník tak donutí tvrdohlavé Kurdy obrátit se s prosbou o pomoc na Židy. To je paradox! Protože, jak už jsem říkal na SVCS, není dovoleno žádné zemi na světě, aby vznikla a byla uznána bez podpory, souhlasu a uznání Židů. A tím je to dané!

-VK-
Šéfredaktor AE News


Zdroj: https://aeronet.cz/

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Facebook cenzuruje vzpomínky na ty, kteří zahynuli na Donbasu   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:31:54 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Sociální síť Facebook dospěl se svojí rusofobní politikou do absurdní roviny. Nyní uživatele blokuje dokonce za jejich lásku a vzpomínku, které jsou věnované „špatným lidem“. Po smrti známého doněckého snipera Andreje Kuckého (přezdívka „Houslista“), za příspěvek o něm, odstranili definitivně administrátoři Facebooku profily jeho blízkých a přátel bez jakéhokoliv práva na obnovení. Nejdříve byl odstraněn profil válečné korespondentky Jekatěriny Katiny, Andrejovy manželky. Potom Facebook odstranil také profil básnířky a bývalé manželky „Houslisty“, Anny Dolgarevové, za báseň o zemřelém sniperovi, bez objasnění příčin a práva na odvolání.

Odvolání na Fb nepřineslo podle Dolgarevové žádné výsledky. Služba podpory jí odpověděla: „Zjistili jsme, že jeden z vašich příspěvků porušuje pravidla Facebooku. Bohužel nemůžeme poskytnout další informace o tom, proč byl váš účet deaktivován a v žádném případě nemůžeme váš účet znovu aktivovat.“

„A to je vše, stránka, která měla devět tisíc čtenářů, obrovské množství textů, fotografií a vzpomínek, už neexistuje. Takhle to chodí“, napsala Dolgareva. „Facebook je dobrá sociální síť, velmi se mi líbí, že tady je tak snadné komunikovat a sdílet myšlenky. Ale víte, po tom, co se stalo, je mi velmi nepříjemné zde zůstávat. Je to stejné jako bydlet v sousedství koncentračního tábora. Každý den slyšet za plotem německé povely, výkřiky a výstřely a předstírat, že to nic neznamená, že se mě to netýká.

„Vždyť tohle je krystalicky čisté zlo. Nenávist k něčí lásce a smutku. Touha pošlapat a zničit něčí krvácející srdce. Nejen zabíjet, ale také nám zakázat truchlit nad našimi mrtvými“, komentovala incident aktivistka za lidská práva Natálie Cholmogorová.

Stojí za zmínku, že Facebook pravidelně likviduje účty lidem, kteří jsou nějakým způsobem spojeni s Donbasem. Příčinou jsou hromadná hlášení ukrajinských uživatelů, kteří používají stížnosti jako zbraň v informační válce proti svým ideovým oponentům. Přitom správci sociální sítě zpravidla nereagují na podobné stížnosti z Ruska (včetně těch, které se týkají podněcování nenávisti k Rusům a výzev k hromadnému zabíjení). Kromě toho existuje podezření, že ruskojazyčný segment na Facebooku je moderován ukrajinskými a pobaltskými administrátory, kteří nedodržují etické standardy a zneužívají svoji pracovní pozici k boji s uživateli, vůči nimž mají averzi.

Text básně Anny Dolgarevové, věnovaný památce zemřelého vojáka, která posloužila jako důvod k odstranění jejího profilu:

Neměl jméno voják,
zašlapali je do krve a bláta na Kulikově poli,
byly tam struny z tenkého drátu,
mučivě se zařezávaly do prstů,
dokud prsty nezdrsněly
a nebyly plné puchýřů.
Voják opustil otcovský dům, aby bojoval za pravdu.
Ostře se mu rýsovaly líce,
vystupovaly klíční kosti,
ale udeřil vší silou do strun
a jeho hudba zasáhla nepřítele.
A hrál tak,
že hudba tryskala jak dávky z kulometu,
střílela po všudypřítomné lži,
po prokletých nepřátelích.
Voják se smál, přetvořil kytaru tak,
že se proměnila v pušku.
Víc už o ničem nezpíval.
Pro jeho přátelství se strunami mu začali říkat Houslista,
unaveně mhouřil oči a měl pohled střelce
a nové jméno
a novou melodii.
…při západu slunce se na nebi zjevuje rudá věž.


«Фейсбук» запрещает любить и хранить память о погибших в Донбассе vyšel 11. října na eadaily.com. Překlad Zvědavec.

Zdroj:
http://www.zvedavec.org/komentare/2019/10/8054-facebook-cenzuruje-vzpominky-na-ty-kteri-zahynuli-na-donbasu.htm


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Autorita Tomáše G. Masaryka, národ a Evropa   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:28:06 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Je to již neuvěřitelných 30 let, co u nás došlo k nečekanému společenskému převratu. A znovu mnozí z nás budou uvažovat o tom, co se tehdy vlastně stalo, zda proměna společnosti přinesla to, co jsme chtěli, když jsme minulý režim kritizovali, a kde se stala první chyba, že vývoj směřuje jinak a jinam, než jsme chtěli.

Významný přímý účastník listopadových událostí r. 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fora, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před r.1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“ Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která se zaštítila neoliberální ideologií.

Vyhlásili jsme neomezenou svobodu bez odpovědnosti, všechno měla řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje bezohlednost, sobectví a hrabivost. Lidem chybí motivace k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit. Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom nehledí, zisk rozhoduje. A jen zcela pokrytecky se pěstuje pohoršení nad nekalými zisky u těch, kteří někomu překážejí, a vyhlašuje se neúčinný boj s korupcí, jen pro uchlácholení oprávněné kritiky.

Po počátečním nadšení, nadějích a odhodlání k nápravě společenských nešvarů došlo u nás postupně k společenskému rozkladu. Nejsme daleko od stavu, kterému sociologie říká anomie, stav bez pravidel, stav libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily žádoucí principy demokracie a humanity, objevilo se něco málo anarcho–intelektuálských utopií. Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu k transcendentnu“ apod. A k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, směřující přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a k slibované prosperitě.

Program obnovy soukromého vlastnictví a neregulovaného trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů. Ambiciózní podnikavci využili příležitostí a obsadili důležité politické nebo ekonomické pozice. Původně silný společenský konsensus vyprchal.

Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků. Pádem společného státu padl r. 1992 viditelný historický doklad úspěchu i symbol úsilí, které spojovalo generace našich předků v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho – jsme pocítili ztrátu nadosobního smyslu. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity. Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být vnímán jako zosobnění národní tradice.

Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a zároveň bagatelizuje protektorátní kolaborantství.

Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se silně nevraživým podtextem se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí se odsuzuje národní kultura.

S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale také hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a našeho osvobození r. 1945. Znovu se otevřela problematika německé menšiny na českém území a realizace Postupimských dohod. I na některých vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl.

A leckde se obnovují sochy starých mocnářů a bourají památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se 28. říjen. Ale to všechno se dnes u nás smí a může, protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si tu svobodu přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit. Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost. A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění ani nepřehledné množství většinou samoúčelných a malicherných směrnic od vedení Evropské unie v Bruselu, ani neživotných a často nedomyšlených zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá vliv.

Domnívám se, že naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná a u t o r i t a. Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti významnou funkci, protože nositelé autority právě dík vážnosti, které se těší, mají účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují.

Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu. Ve velkých, nepřehledných, organizovaných a hierarchizovaných společenských skupinách vzniká autorita funkčně–institucinální. Je spojena se společenskou pozicí a větší či menší účastí na držení moci ve společnosti. Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem nejen na základě respektu k jejich vlivné společenské funkci, ale i na základě dobrovolného uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy.

Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů Československé republiky těšil první prezident. T.G. Masaryk byl nejen hlavou státu, ale zosobňoval i dalekosáhlou vážnost a úctu k ideálům politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu někteří žárliví názoroví protivníci dodnes Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění). Lidé s autoritou jsou ve skupině ručiteli utváření a ochrany hodnot a jako jejich představitelé zprostředkovávají také spojení s kulturním odkazem skupiny. Oživují ideály a aktualizují tvořivé síly a snahy minulosti v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační.

Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás. Za podmínek dezintegrace a dehonestace hodnot sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu víry a vzory (credenda et miranda), předměty úcty a obdivu. které by nás spojovaly navzájem pro život v přítomnosti, s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti.

Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se rozkládá a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost. Nespojení jedinci jsou tu pro egoismus, machinace a zápolení, v kterém vítězí hrubá síla a bezohlednost. Hle obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce, intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu, studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení. Ani ho nenapadne, že mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové, např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže poskytnout ideový základ pro budování nově ustaveného (zbytkového) státu.

Stav společenské anomie a absence věrohodné autority souvisí s krizí i d e n t i t y. Čím více se po roce 1989 o identitě mluvilo, tím méně se identita pozitivně utvářela.

Slovo identita znamená jednak shodu, totožnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost osobnosti (jedinec je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od představitelů skupin, ke kterým jedinec patří ( např. rodina, spolek, obec, stát...) Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné mikro nebo makroskupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum.

Národní identita spočívá v souhrnu faktorů, které jsou pro ni charakteristické. Patří sem: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč ( ale neplatí vždy a všude), společné sociální a hospodářské instituce a vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Národní identita je povědomí o historickém společenství, ke kterému patříme, o jeho specifické cestě dějinami mezi cestami jiných národů, je to i vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí od předchůdců k pokračovatelům v čase, spojení respektované tradice s nutnou inovací. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena.

Svět dnešní „mediokratury“ manipuluje člověkem a nabízí mu nové vzory pro chování jedinců společensky nezakotvených. Vyšším celkem, k němuž se má vztahovat dnešní skupinová identita, nemá být už národ, ale vyšší geograficko–politický celek – Evropa. Je to nová, neočekávaná příležitost pro identifikaci, ztotožnění, sebepojetí a sebeprojekci současníků. Znamená to, že identitu národní máme odložit? Čím jako Evropani budeme kulturně žít, co budeme chtít, v co budeme doufat?

Skutečnost je taková, že identita jedince čerpá svůj obsah z příslušnosti k rodině, k vrstevníkům, k souvěrcům, k rodnému kraji, k vlasti. Sytí se převážně hodnotami bezprostředně prožívaných okruhů. Teprve pak může vstoupit do celků, které jsou na stupnici zobecnění výše, jako např. dnes aktuálně kontinent Evropa.

Evropa jako geograficko–historický pojem je velmi vysoká abstrakce.

Odhlédneme–li od jednotlivých evropských zemí, je to pojem značného rozsahu, ale chudého obsahu. Je nápadné, že i současná programová sebeprojekce Evropské unie se omezuje na několik všeobecných politických hesel, nadto vlivem nestejných zájmů členských států ne vždy jednoznačného významu. Bez vzájemné výměny materiálních i duchovních hodnot jednotlivých evropských národů by byla pojmová kategorie Evropy obsahově zcela vyprázdněná. I proto je mylné národní uvědomění a program evropské integrace stavět do protikladu. Navzájem se nevylučují, ale naopak podmiňují a doplňují.

Ani Češi nevstoupili do Evropské unie s holýma rukama, ale s kulturním bohatstvím, které jejich národní společenství po staletí shromažďovalo. Na toto bohatství nelze zapomínat. A to platí přirozeně i pro ostatní evropské národy. Tím spíše, že se jim zhusta místo deklarované europeizace předkládá módní amerikanizace. Ani federalizovaná Evropa nemůže rušit ideu národa. Vzájemná výměna kulturních hodnot není bez jedinečnosti národů a jejich odlišných národních identit vůbec možná. A tato výměna, která tu byla od nepaměti, je v zájmu zachování evropské civilizace nejvýš nutná.

Všelidský smysl federalizované Evropy nespočívá v hegemonii a v uspokojování geopolitických zájmů velmocí, ale v trvalé a spolehlivé ochraně evropského kulturního dědictví, dědictví jednotlivých evropských národů.

Jak to, že se národní idea u nás potlačuje?

Pro formování skupinové i osobní identity byl u nás v minulosti národní program velmi důležitý. Po roce 1989 se nestal ani předmětem úvah. Zanedbala se starost o autentičnost národa, o jeho uvědomělou existenci, o vědomí historické kontinuity, o jeho charakter, o jeho kulturu a vzdělanost. I národní umění všech druhů nás většinou přestalo životem provázet. Převahu ve veřejném prostoru získala nepřeberná nabídka z dovozu. Zpochybněna byla ovšem především sama kategorie národa. Je to prý přežitek a fikce.

Ale tváří v tvář přetrvávajícím nacionalismům tradičních velmocí i novým nacionalismům, které se s neskrývanou silou (leckde i s podporou velmocí) přihlásily k právu na sebeurčení pro tu či onu národnostní skupinu, se musíme ptát: Není potlačování národní myšlenky v zájmu evropské integrace jen nová účelová politická fikce, která má zbavit některé národy péče o hlubší národní program a zrušit tak jejich identitu, historickou kontinuitu a posléze i holou existenci? A není to příznak neomluvitelné slabosti a nového kolaboranství, že právě my jsme ochotni rezignovat na svou národní identitu?

Soustředěným dlouhodobým působením médií jsme již otupěli, nejsme citliví na útoky proti své národní příslušnosti. A mládež ztratila většinu možností ji získat. Veřejným prostorem zavládla silná protinárodní propaganda. Poznala jsem např. studenty, kteří se báli slova vlast, měli obavy ze „zapáleného“ vlastenectví a chtěli být raději Kelty než Čechy a Slovany. A přitom přece jen se silným pocitem sounáležitosti s vlastním národem a jeho kulturou nám nechybí sebejistota v komunikaci s celým světem za hranicemi. Přijdete–li „ven“, zeptají se vás nepochybně s nepředstíraným zájmem: „Where are you from“?

Ovšem polistopadoví političtí vůdcové nás učili jinak. Skupinová identita prý má být podřazena identitě individuální, řekl pan P. Pithart. Pokud tomu tak není, rodí prý se extrémismus. Nezbývá než se názorům pana Podivena opět „podivit“. Cožpak přirozená oddanost člověka rodné zemi, nezištná a obětavá práce pro nadosobní celek, vědomí sounáležitosti s blízkými účastníky společného historického osudu – to je možno označit jako extrémismus?

Bez jasné osobní i skupinové identity není možno stanovit smysl života, ani osobní, skupinové, národní a státní cíle. Bez historicky, politicky, hospodářsky a kulturně vytvořené národní identity a důvěry ve vlastní národ nelze vytvořit ani společnou identitu evropskou a harmonické spolubytí národů v Evropě.

V integrované Evropě je zapotřebí, aby si národy uchovaly svou národní identitu jako výraz svého specifického kulturního bohatství. A jako podíl na kulturním historickém bohatství Evropy. Pro nás to znamená – při starosti o osud vlastního národa a bratrského národa slovenského – aktivně se účastnit řešení nových otázek a problémů nejen národních, ale i celoevropských a celosvětových. Ale přitom nikdy svou národní identitu nesmíme opouštět. Deficit národní identity oslabuje jak stát, tak i identitu osobní.

Zahraniční pozorovatel o nás svého času napsal: „Historické pohromy oslabily Čechy tak, až začali pochybovat o své identitě a ztrácet pocit životní jistoty. Je u nich nebezpečí jakési lokajské mentality. Češi často více imitují než ze sebe tvoří. Nejistota, která dnes existuje v poměru k Němcům, je typická. Bylo by dobré ujasnit si svou identitu a svůj vklad Evropě. Asi jako to dělal M a s a r y k: znal svět a přitom stál pevně na zdejší půdě.“

Dovolávat se Masaryka je vskutku na místě. Byl u nás autoritou (tím, kdo má být vážen a ctěn) a zůstává jí. Byl a je představitelem a ručitelem morálně politických a kulturně osvětových hodnot v rozměru osobním, národním i všelidském. Neměli bychom dovolit, aby byl odsouván do dějin bez vztahu k dnešku. Koncem 19. století, v krizové době, kterou F. X. Šalda charakterizoval jako dobu „soumračnou, vyprahlou a zoufalou“, publikoval svých pět programových studií: „Česká otázka“, „O naší nynější krizi“, „Jan Hus“, „Karel Havlíček“, „Otázka sociální.“ Podal tu výklad důležitých etap historie našeho národa v Evropě, ukázal konsenzuální hodnoty, které mohly společnost motivovat, inspirovat a integrovat (credenda et miranda). Sám se postupně svým životem a dílem stal zosobněním pozitivních národních tradic. Takovým zosobněním ve všech peripetiích 20. století zůstal, a my se stále znovu přesvědčujeme o tom, že bez jeho autority nelze u nás udržet a rozvinout ani individuální ani skupinovou identitu. Bez věrohodné autority a vědomí toho, co lidé po generace chtějí, čeho si váží a co milují, spěje individuum i skupina k rozkladu, úpadku, rozpadu.

První odboj a první republika, přes krátkost svého trvání a nedokončenost sociálního programu, ztělesnila Masarykovy směrodatné hodnoty, svobodu a svébytnost národa, rozvoj demokracie a humanity, vzdělanosti a kultury. Dík obětavé práci prostých lidí, kteří tyto hodnoty vzali za své, kteří je přijali jako národní i osobní program, vznikl na našem území a 20 let existoval stát, na který vzpomínáme s láskou a hrdostí.

Masarykovy myšlenky o národnosti a mezinárodnosti, o národě a lidstvu, o toleranci a sdružování národů usvědčují ze zaslepené předpojatosti naše „antipatrioty“, kteří zastáncům národní identity podsouvají šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii ba i rasismus. Místo národní orientace ve státě, která prý je počátkem lidského neštěstí, protože prý organizuje stát proti jiným národům, bychom se prý měli orientovat všelidsky, na lidstvo, případně kosmicky, k vesmírnému bytí a transcendentnu.

Ale podobné rady svědčí jen o neschopnosti spojit domov se světem. Vlast vskutku není „nora“ ani „nevětraný pelech“ ani „dvorek, přes jehož zídku nevidíme za humna“, jak usoudila svého času hlava našeho polistopadového státu. A není to ani „nedostatek vlastního rozumu a svědomí“, pociťuje–li člověk starost o osud svého národa. Spíše opak svědčí o absenci rozumu a svědomí.

Češství (českoslovenství), kterému nás učí Masaryk, není zahleděno samo do sebe, ale vyznačuje se mnohostrannými přesahy ve smyslu společensko–politickém, morálně filozofickém, kulturním a sociálním v prostoru i čase, se zřetelem na minulost, přítomnost i budoucnost. A je velice současné. Cožpak se to netýká dneška, když, s pohledem upřeným do minulosti, do 15. století, kdy došlo k utužení nevolnictví, Masaryk řekl:“Láska k moci a bohatství zvítězila nad českým srdcem a rozumem.“?

A není velice současný i závěr jeho „České otázky“, který zní: „Z krize této není východu, než návratem k našemu národnímu programu vlastní cesty mezi dějinnými cestami jiných národů v Evropě.“ Domnívám se, že tento závěr – po všech historických peripetiích – dnes znovu a velice platí.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Prohlášení Světové rady míru k turecké agresi a invazi do Sýrie   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:21:28 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Světová rada míru rozhodně odsuzuje novou, v pořadí již třetí, invazi turecké armády do Sýrie.

Po období shromažďování ozbrojených složek Turecka poblíž syrských hranic a ostřelování syrských cílů dochází v současné době k nebezpečné eskalaci situace - invazi pozemními vojsky.

Tato agrese v severovýchodní části Sýrie je pokračováním předchozích agresí v této oblasti a je zároveň součástí expanzivních plánů tureckého režimu. Děje se tak s plnou spoluúčastí USA a jejich spojenců, kteří udržují svá vojska v této oblasti již několik let. Tato agrese a tichá tolerance z mnoha stran vytváří nové hrozby a nebezpečí pro obyvatele tohoto regionu, především pro syrský lid, který již osm let trpí bezprecedentní a dobře připravenou imperialistickou agresí, zatímco USA, NATO, EU, Turecko a jejich regionální spojenci nashromáždili, financovali, vycvičili a vedli desítky tisíc ozbrojených žoldáků pro násilnou změnu režimu v Damašku

Turecká invaze a okupace svrchovaného území Sýrie povede pouze k nové vlně migrace a zvýší příliv uprchlíků. Tvrzení Turecka o vytvoření „bezpečnostní zóny“ podél hranic se Sýrií je pokrytecké a nemůže zakrýt skutečný úmysl vytvoření velkého území kontrolovaného Tureckem a změn demografického charakteru dané oblasti. Skutečná hrozba míru a stability vyplývá z imperialistických plánů kontroly energetických zásob, plynovodů a sfér vlivu za pomoci ochotných režimů na Blízkém Východě.

Světová rada míru důrazně odsuzuje tuto agresi a požaduje stažení cizích okupačních sil, podporujíc právo na sebeurčení syrského lidu, aby se sám a svobodně mohl rozhodovat o své budoucnosti a osudu. Světová rada míru vyjadřuje svou solidaritu se statečným syrským lidem a s antiimperialistickými silami v Turecku a zároveň vyzývá své členy a přátele k odsouzení probíhající agrese.

Ruce pryč od Sýrie!

Sekretariát Světové rady míru, 10. října 2019
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Petice za přejmenování „Letiště Václava Havla“ na „Letiště Karla Gotta“   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:17:34 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
My, níže podepsaní občané, vyzýváme orgány veřejné moci, aby přejmenovaly Letiště Václava Havla na Letiště Karla Gotta. Ačkoliv lze spekulovat o tom, zda je vhodné vůbec pojmenovat letiště po osobě, domníváme se, že pokud už tomu tak je, měla by to být osoba uznávaná celým národem.

Václav Havel byl kontroverzní osobností. Ačkoliv jej část českého národa uznává, stále se ozývají početné kritické hlasy vůči jeho osobě a krokům, jako byla snaha o nepotrestání prominentů KSČ, podpora bombardování Srbska nebo jeho první amnestie, která dostala na svobodu mnohé zločince včetně vrahů.

Karel Gott byl naproti tomu osobností, která spojovala všechny občany bez ohledu na politické názory. Celý jeho umělecký život byl zasvěcen rozdávání radosti druhým. Na rozdíl od Václava Havla, který zklamal naděje, jež do něj vkládala řada občanů, Karel Gott český národ nikdy nezklamal a do poslední chvíle rozdával lidem radost a optimismus.

Jsme přesvědčeni, že má-li hlavní české letiště nést jméno nějaké osoby, měla by to být osoba respektovaná drtivou většinou občanů, osoba bez politické minulosti a kontroverzí a osoba spojující český národ. A takovouto osobou je právě Karel Gott.

petiční výbor:

Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie
Bc. Jan Sedláček, místopředseda Národní demokracie
Ing. Ivan Cícha, člen předsednictva Národní demokracie

petiční archy ke stažení najdete zde:

https://narodnidemokracie.cz/wp-content/uploads/2019/10/petice_gott_celek.pdf

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Syrská vládní armáda vstupuje do města Manbidž   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:12:38 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Syrská armáda vstoupila do města Manbidž na severu země, které dříve kontrolovala kurdská autonomní správa. Infomuje o tom syrská státní televize Ikhbariya.

V pondělí oznámila tisková služba Syrských demokratických sil střety s tureckou armádou a militanty na východu od města Manbidž. Dnes syrská armáda vkročila rovněž do města Al Tabqah v provincii Rakka.

Včera bylo informováno o tom, že autonomní administrativa území na severovýchodě Sýrie sdělila, že došlo k dosažení dohod se syrskými úřady o rozmístění syrské armády na hranici Sýrie s Tureckem. Syrská armáda má pomoci v obraně proti útoku turecké armády a protureckých skupin.

Sankce proti Turecku

Včera se Donald Trump vyjádřil o možných sankcích na Turecko. Podle jeho slov je připraven na Turecko uvalit sankce v souvilosti s vojenskou operací Ankary v Sýrii proti Syrským demokratickým silám (SDF).

„Pracuji s (senátorem, pozn. red.) Linsey Grahamem a mnoha členy Kongresu, a to včetně demokratů, ohledně uvalení silných sankcí proti Turecku. Ministerstvo financí je připraveno začít, může být vyžadován další zákon. V této otázce existuje skvělá shoda. Turecko požádalo, abychom to nedělali. Čekejte!“ napsal Trump na Twitter.

Situaci ohledně sankcí okomentovala i agentura Bloomberg, která dnes zveřejnila informaci, že ví, kdy budou zavedeny první sankce na Turecko.

Podle zdroje bude první fáze sankcí namířena proti široké škále jednotlivců a (tento balíček sankcí, pozn. red.) čeká na schválení prezidentem Spojených států Donaldem Trumpem,“ poznamenává agentura.

Turecko zase reagovalo, že v případě, že by k sankcím ze strany USA došlo, pak země podnikne odvetné kroky.

Zákaz vývozu zbraní do Turecka

Jistá opatření vyplynula i z české strany. Dnes došlo k pozastavení vývozní licence na vojenský materiál do Turecka. Informoval o tom Jan Hamáček, který na svém Twitteru sdílel příspěvek, ve kterém píše, že „Česká republika s okamžitou platností pozastavuje vývozní licence na vojenský materiál do Turecka“.

Turecká operace v Sýrii

Turecký prezident Tayyip Erdogan oznámil 9. října zahájení operace Pramen míru na severu Sýrie proti Straně kurdských pracujících, která je zakázaná v Turecku, a teroristické skupině Islámský stát*. Ve stejný den zaútočilo turecké letectvo i na město Ras al-Ayn v syrské provincii Hasaka. Náletům muselo čelit i město Tell Abiad na hranici s Tureckem. Později bylo oznámeno zahájení pozemní části operace.

Syrské orgány opakovaně odsoudily okupační politiku Turecka na severu Sýrie. Rusko uvedlo, že Ankara se musí vyhnout krokům, které by mohly bránit vyřešení syrského konfliktu.

Zdroj: https://sptnkne.ws/AbWx

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Samozvaní obránci „nezávislé žurnalistiky“ útočí na Xavera Veselého. ČT je prý v ohrožení!   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:08:43 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Deset dní poté, co Luboš Xaver Veselý publikoval zdrcující výsledky svého vyšetřování o Ústavu nezávislé žurnalisty sídlícího v chatové oblasti v Líšnici, zareagoval jeho ředitel na kontroverzním portálu Hlídací pes. Snahou Veselého je prý „zkrotit“ Českou televizi.

Po mediální bouři, která vypukla poté, co za moderátorem Lubošem Xaverem Veselým přijela redaktorka České televize z pořadu Newsroom, aby s ním udělala rozhovor, jenž Veselý později sám publikoval a získal na sociálních sítích obrovskou popularitu, zveřejnil moderátor další video. V něm se věnoval otázkám toho, co je to Ústav nezávislé žurnalistiky, na který se během rozhovoru odvolávala redaktorka České televize. Tento „ústav“ provozuje portál Hlídací pes.org, který se, podle vlastních slov, stará o nezávislost a profesionalitu médií.

Ředitel onoho Ústavu nezávislé žurnalistiky Ondřej Neumann publikoval na portálu Hlídací pes text, kde se snaží znemožnit a deklasovat závěry, k nimž došel Luboš Xaver Veselý během svého vyšetřování. Neumann jako ředitel tohoto Ústavu očividně nepochopil, že Veselému šlo o Ústav nezávislé žurnalistiky jako takový, nikoli pouze o osobou jeho ředitele.

„Lubomír Xaver Veselý tak toužil po setkání se mnou, že udělal vše proto, abychom se nesetkali. Celá jeho šaráda činěná za podpory vládnoucích politiků, jejich prodloužených rukou v mediálních radách, dezinformačních mediálních platforem a kupříkladu Jaromíra Soukupa má jen odvést pozornost od podstaty příběhu. Tím je snaha zkrotit Českou televizi a Český rozhlas,“ napsal Neumann v textu na Hlídacím psu.

Nehledě na to, že portál Hlídací pes vytvořený Ústavem nezávislé žurnalistiky se prezentuje jako zdroj usilující o profesionalitu žurnalistiky, Ondřej Neumann se ve svém textu odvolává na informace z Wikipedie, otevřené internetové encyklopedie, kam může přispívat široká veřejnost a pravdivost příspěvků není reálně možné ověřit. Používání informací z Wikipedie je například v seriózním akademickém prostředí kategoricky zakázáno.

„Lubomír Xaver Veselý je moderátor, novinář, spisovatel, příležitostný herec, youtuber a bývalý hudebník. Aspoň podle Wikipedie,“ napsal ředitel Ústavu nezávislé žurnalistiky na Hlídacím psu.

Ředitel Neumann vyčítá Veselému, že ho nekontaktoval po telefonu či e-mailem, ale jel se podívat na adresu, která je zapsaná v obchodním rejstříku jako sídlo organizace. Ředitel „ústavu“ Neumann se podle všeho snaží zahladit trapný fakt, že jeho ústav sídlí v chatové oblasti obce Líšnice.

„A bingo! Na adrese nenašel zvonek na Ústav ani na mě. Z toho vydedukoval rozsáhlé spekulace, které shrnul ve svém pořadu na XTV do závěru, který dezinformátoři transformovali ve sdělení, že „Ústav je prázdná skořápka bez jakékoliv relevance sídlící v polorozbořené chatce placená miliardářem Sorosem“,“ napsal.

Neumann následně přiznal, že jeho Ústav nezávislé žurnalistiky je financován vlivovou organizací Open Society Fund amerického miliardáře George Sorose. Tuhle informaci se ovšem obratem snaží zamaskovat verbálním balastem – mluví o „rozporuplnosti toho, že by Soros měl financovat jakousi prázdnou skořápku“.

„Ponechme stranou vnitřní rozpornost informace, že George Soros platí jakousi „prázdnou skořápku bez jakékoliv relevance“ (proč by to asi dělal?) i fakt, že z cca 21 milionů korun, které Ústav dokázal na nezávislou investigativní novinařinu shromáždit z darů, grantů či prodeje reklamního prostoru za pět let existence, činil grant od Open Society Fund Praha spojované se Sorosovým jménem 100.000 korun,“ napsal ředitel Neumann, jemuž očividně (úmyslně?) uniká prostá logika, že Open Society Fund a další aktivisté mohou jeho ústav platit pro to, aby se na něj mohla při vhodné příležitosti účelově odvolávat Česká televize, přesně jak dělala redaktorka Newsroomu při rozhovoru s Xaverem Veselým.

Autor dále označuje Luboše Xavera Veselého za člověka žijícího podle motto: Účel světí prostředky. Podle jeho slov je snaha moderátora Veselého směřována proti „míře nezávislosti České televize a Českého rozhlasu na vládnoucí politické moci“. Veselého se snaží diskreditovat slovy premiéra a prezidenta o tom, že se jedná o „dobrého člověka a novináře“.

Snahám o převzetí Českého rozhlasu, České televize a ČTK prý čelí právě Hlídací pes, ale i „ženy a muži“ z těchto medií, kteří údajně nechtějí dělat svoji práci „podle diktátu mocných“.

„Celá šaráda Lubomíra Xavera Veselého činěná za podpory vládnoucích politiků, jejich prodloužených rukou v mediálních radách, dezinformačních mediálních platforem a kupříkladu Jaromíra Soukupa má jen odvést pozornost od podstaty příběhu. Tím je – jak už jsem psal – snaha zkrotit ČT, ČRo a ČTK. Zaplnit je manažery, redaktory a moderátory, jejichž „výkony“ budou nadšeně kvitovat třebas prezident či premiér země. V dosažení tohoto cíle již pět let překáží nejen HlídacíPes.org, ale – podstatně více – ženy a muži v České televizi, Českém rozhlasu a České tiskové agentuře, kteří chtějí dělat svoji práci podle profesních i morálních pravidel, a nikoliv podle diktátu mocných,“ uzavřel Neumann svoji snahu relativizovat závěry moderátora Xavera Veselého o jeho organizaci.

Reakce Ondřeje Neumanna, ředitele Ústavu nezávislé žurnalistiky, který vytvořil portál Hlídací pes, přišla deset dní poté, co Luboš Xaver Veselý zveřejnil své video (4. října), na které Neumann ve svém textu útočí. Co asi řediteli „ústavu“ sídlícího v chatové oblasti tak dlouho trvalo?

Snahy o „zkrocení“ České televize

Na to, že existují lidé, kteří se snaží o „zkrocení“ České televize, Neumann ve svém textu upozorňoval opakovaně. Nicméně, jak ukázal Luboš Xaver Veselý, když publikoval rozhovor s redaktorkou České televize, ale i jak ukázalo nedávné parlamentní slyšení, jehož se účastnil ředitel České televize Petr Dvořák, které poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna označil za „šokující“, Česká televize se díky (ne)kompetentnosti jejího vedení a profesionální úrovni jejích pracovníků v dohledné době zničí sama.

Van Minh Nguyen

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



„Důkaz dobré práce polské vlády.“ Zeman pogratuloval Jaroslawu Kaczyńskému   
Pridal tk Úterý 15 říjen 2019 - 04:03:13 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Na oficiálních stránkách Hradu byla zveřejněna informace, že prezident republiky Miloš Zeman poslal dnes dopis Jaroslawu Kaczyńskému, kde mu pogratuloval k vítězství v parlamentních volbách v Polsku.

Svůj dopis zahájil gratulací k opětovné přesvědčivé výhře v polských parlamentních volbách, které se konaly minulý víkend.

„Jednoznačný úspěch, který Právo a spravedlnost vybojovalo i přes silný tlak opozice, je pro mne důkazem dobré práce polské vlády v uplynulém legislativním období a také důvěry polského národa,“ pokračoval prezident ve svém dopise.

Dále zmínil i vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi. „S potěšením konstatuji, že se naše země těší výborné úrovni vzájemných vztahů a že úspěšně rozvíjejí spolupráci v rámci EU, NATO i V4,“ napsal Zeman a vyjádřil své přesvědčení, že „střední Evropa disponuje nemalým potenciálem k prohloubení vzájemné kooperace bilaterálně i na mezinárodních fórech“.

Rovněž dodal, že doufá, že se brzy najde vhodná příležitost k setkání a také k „upevnění česko-polského přátelství“. Svůj dopis zakončil opětovnou gratulací a přáním pevného zdraví a mnoha úspěchů.

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1863 sec,0.0388 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,563kB