Středa 06 listopad 2019
Už se ví, kdo střílel na majdanu do lidí   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 05:42:27 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Ukrajina: ...v lednu 2014 dorazily do Kyjeva čtyři desetičlenné skupiny gruzínských ozbrojenců, kteří doma plnili „politické zakázky Saakašviliho režimu“ při potlačování demonstrací nebo únosech a „mizení“ nepohodlných podnikatelů... na letištích v Tbilisi i Kyjevě prošli i se zbraněmi bez kontrol a s falešnými doklady, což zařídili šéf ukrajinského postmajdanského parlamentu Parubij, poslanec Jaceňukovy Lidové fronty Pašinský a americký vojenský instruktor Brian... Pašinský s dalším poslancem Parasjukem poté 20. ledna 2014 stříleli do demonstrantů na Majdanu z balkónu konzervatoře, Pašinský velel, kdy střílet a kdy opustit palebné pozice... v hotelu Ukrajina palbu řídili Parubij a Saakašviliho poradce Mamulašvili... aneb advokát tří gruzínských snajprů popisuje, co jeho mandanti vypověděli před běloruskou prokuraturou, protože ta ukrajinská o jejich výpovědi nemá zájem... chtějí mluvit, protože si myslí, že si tak uchrání život, neboť prý mnozí jejich „krajané, kteří se účastnili zločinů na Majdanu v roce 2014, začali mizet a umírat za podivných okolností.

_______
A také se ví, kdo to vyvolal a financoval.

Trápím se jednou otázkou. Existuje v nedávné historii, řekněme posledních 50 let, jediný případ, kdy USA vystupovaly čestně, bez podrazů a pro dobrou věc? Prosím, připomeňte mi, nemohu si vzpomenout.

Zdroj: http://www.zvedavec.org/vezkratce/16593/
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Zle matičko, zle, Schwarzenberg pořád ještě zde   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 05:31:09 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
A pořád škodí této naší krásné zemi, zlomyslně poňouká lidi k nesmyslným rebeliím, demonstracím, nerespektu k demokratickým, svobodným výsledkům voleb.

Naštěstí pro nás všechny, co přemýšlíme a umíme si dávat věci do souvislostí, co známe své papemheimské už, nemá tento, bohužel občan naší republiky (když i to občanství získal po roce 1989 prapodivně a záhadně), žádný vliv na politické a společenské dění, ať už si občas nesmyslně, nesrozumitelně téměř, drmolí před pár studentíky, co jenom chce.

Může nastokrát svými slovy ponižovat a s opovržlivým despektem mluvit o našem národě Čechů, Moravanů a Slezanů. Může být prvoplánově sprostý až vulgární ve svých prohlášeních k různému dění, aby zaujal a tak nějak skoro perverzně se snažil "přiblížit" davu (https://www.parlamentnilisty.cz/…/Schwarzenberg-o-28-rijnu-…). Jo, to kdyby alespoň zlomkově takto sprostě někdy promluvil náš pan prezident, to by bylo v našich meinstreamových luzích a hájích řevu, vždyť stačil jeden překlad názvu skupiny lehkých děv, a má to na talíři už leta ...

Tento člověk si podojil pěkně, za pomoci svého kumpána Havla a později Kalouska, náš stát, dojí ho de facto pořád už jenom tím, že si zřídil parlamentní lavici za svoji slušně placenou noclehárnu.

Ale ať si pochrupuje, ostatně je to člověk v letech a stařecké manýry se mu evidentně nevyhnuly, jenom kdyby neškodil a nesnažil se vnášet svými občasnými drmoleními v rétorické podobě (protože do té písemné to už jeho spřátelení novináři umí přeložit) svoji zlobu a nenávist, pramenící z porážky v předminulých prezidentských volbách. Nepovedlo se mu to, zaplať přírodo za prozíravost voličů, nemůže už přímo škodit této republice, vysávat jí a odkloňovat si peníze ze státní kasy ve velkém (dotace na jeho rybníky např., atd).

Že se pokouší pořád ještě vnášet do společnosti, byť ho už, kromě hrstky vytelených studentů a pár škodičů země, téměř nikdo neposlouchá a už vůbec nebere jeho nesrozumitelně oddrmolené žvásty nějak vážně, je už až směšný, ale víc nechutný. A nepomáhá mu už nikterak ani to, že si nechává, v rozporu s platným zákonem, říkat "kníže" a předvádí se jako šlechtic. Šlechetnosti vskutku ale v sobě nemá ani za mák, vzdělanosti jakbysmet, o nějaké noblese se nadá ani uvažovat ve spojitosti s tímto škodičem České republiky.

Že s nostalgií vzpomíná na období bujarých večírků a zhýřilého veselí na Hradě, z kterého na nějakou dobu s Havlem, žel, udělali vykřičený klub, i s tím červeným neonovým srdíčkem, které ho takto označovalo, se nelze divit. To jim ještě pšenka kvetla a rostla věru vysoko. Podařilo se jim toho hodně, o tom žádná. Zlikvidovali vše dobré a hodnotné v této zemi, nabourali se do Benešových dekretů, zavrtávali se do pozadí Němcům, kterým se omlouvali za vše možné. Div že né i za to, jak jsme se nechali osvobodit od jejich zrůdného nacizmu a že se jim, Němcům, nepovedlo popravit, zavraždit jenom 360 tisíc občanů Československa, né násobně víc. I když, kdoví ...

Vraťte se, Schwarzenbergu, do Vídně třeba, do svého žita, kam patříte (Já jsem seděl ve Vídni, dařilo se mi jako praseti v žitě ... https://www.parlamentnilisty.cz/…/-Cesi-se-smeji-Meli-by-de…), nechte lidi v této krásné zemi žít podle jejich přání a volby, neprkejte tady své jedovaté sliny, nesnažte se destabilizovat zdejší poměry výzvami k demonstracím proti řádně, svobodně a demokraticky zvoleným přestavitelům státu.

Není tady Schwarzenbergů třeba.

Růžena Chrastekova
Řadová občanka, zajímající se o politicko - společenské dění v naší zemi
Zdroj: Vaše Věc


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Po třiceti letech - Jaká to byla volba presidenta?   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 05:28:10 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Když vypukla „sametová revoluce“, octla jsem se jednoho dne na pěší zóně uprostřed našeho města. Všechny myslitelné a s chodníku dosažitelné plakátovací plochy a plošky byly polepeny ručně psanými letáky, výzvami a provoláními. Odevšad vyzařovalo vzrušení, nejisté očekávání, okouzlující vidiny, přísliby, sny. Mírný stupeň všeobecného blouznění a davové sugesce.

Po zóně se potulovaly agitační skupinky studentů. Zastavovaly a oslovovaly chodce. Jedna z nich si vyhlédla mne: „Dovolíte otázku? Kdo, myslíte, by měl být presidentem a kdo mnisterským předsedou?“ Ve shodě s tehdy převažujícím veřejným míněním jsem bez dlouhého uvažování odpověděla:„Presidentem Alexander Dubček, premiérem Valtr Komárek.“ Tazatelé byli očividně zklamáni:„A co Havel?“ Ten mi vskutku na mysl nepřišel, ale bylo mi jich líto, a abych projevila trochu přátelské vstřícnosti, řekla jsem: „Havel? Ten by snad mohl být ministrem kultury.“

Václava Havla jsem znala jako autora absurdního dramatu, které mi nebylo nijak blízké. Ale pamatovala jsem si jeho vystoupení na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů r. 1967 a pamatovala jsem si jeho rozhovor s A. J. Liehmem z r. 1968. Obojí mi bylo sympatické. Na sjezdu Havel ocenil, že město Praha opravuje fasády domů. Přitom varoval, aby nezůstalo jen při vnějšku, aby se nezanedbával vnitřek. A to přirozeně nejen při renovaci domů, ale i v činnosti Svazu spisovatelů a celé společnosti a jejích struktur. Nikdo a nic by se nemělo ukrývat za líbivými fasádami proklamací, všechna líbivá hesla a ideje by se měly uskutečňovat, pronesl ve svém projevu Havel.

V rozhovoru s J. A. Liehmem V. Havel vzpomínal, jak se jako malý chlapec mezi ostatními dětmi styděl za všechny výsady, kterých se mu jako synáčkovi bohatých rodičů dostávalo. V tom studu spatřoval i motivaci svého příklonu k socialismu. Nikdy by mu prý ani nenapadlo chtít, aby rodině bylo vráceno dřívější bohatství. A pro socialismus ve smyslu zespolečenštění výrobních prostředků prý byl vždycky. Tak to říkal roku 1968. Neměla jsem příležitost sledovat jeho další životní cestu. Jen mezi samizdatovou literaturou, která se mi dostala do rukou koncem 80. let, jsem objevila Havlův esej „Slovo o slově.“ Získal si mě bezvýhradně. Byla to vybroušená a strhující úvaha o kráse a moci slova. (Brilantně ji pak přednesl Jan Tříska.) Autor takového eseje byl zřejmě hoden zastávat funkci ministra kultury ve vládě polistopadového Československa, myslela jsem si, když jsem ho agitujícím studentům navrhla.

Nu, Václav Havel se nestal ministrem, stal se přímo presidentem, jak si přáli studenti, kteří v těch popřevratových dnech v ulicích agitovali. V mých očích ho s budoucností národa a společnosti nic nespojovalo. Ale po čase jsem se od přátel ze zámoří dověděla, že on byl pro vedoucí roli v naší „revoluci“ vlivnými kruhy vytipován.

Léta běžela a my jsme den za dnem se smutkem v duši sledovali, jak se vzdaluje všechno, co jsme roku 1989 očekávali, v co jsme doufali a věřili. Vzdalovala se sama idea Československa jako svobodného demokratického státu, kterým jsme v době mezi dvěma válkami byli. Vzdalovaly se vlastenecké ideály, které se již od 19. století kryly s hledáním sociální spravedlnosti. Vzdalovala se mezinárodní prestiž státu i národní hrdost občana, vědění o národní historii a tradicích, humanitní vzdělání, kultura a všelidová osvěta. A to nemluvím o ztrátě znárodněného průmyslu, združstevněného zemědělství, zlatého pokladu republiky, námořní flotily a o destrukci bezplatného školství, osvěty a zdravotnictví. Skončil čas, kdy nikdo nebyl příliš bohatý a nikdo příliš chudý.

Léta běžela a my jsme den za dnem byli svědky toho, jak kritik „fasád“ šedesátých let sám fasády vytváří. Nástup nejmenovaného kapitalismu uváděl sliby důkladné ekonomické reformy, budováním republiky, v které nebudou ponižující přehrady mezi společenskými vrstvami, ale v které se všeobecně zlepší životní úroveň. Ne–li, odstoupí on z funkce. A přes ty sliby mu nevadil nepřiměřený růst bohatství všech možných „prebendářů“ a ožebračení národa, srovnatelné jen s katastrofálním majetkovým převratem po Bílé hoře. Ani ho nenapadlo odstoupit. Zřejmě také zapomněl, že se styděl za privilegia synka bohaté rodiny a za bohatství vůbec. Restituoval rodinné bohatství a podporoval restituenty jiné.

Byl nakloněn restituovat i odsunuté Němce, přes platná historická usnesení vítězných mocností v Postupimi a v Paříži. Za odsun se jim omluvil. Sdílel zřejmě protičeské názory svého kancléře, „knížetepána“, který o sobě vyhlašoval, že není Čech, nýbrž Boeme. Česká země mu byla panstvím, nikoli vlastí. V. Havel nerespektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet k stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – specielně v našich podmínkách – za projev krátkozrakého a sebeničivého „čecháčkovství.“

Z televizní obrazovky promlouval V. Havel jako první polistopadový president k národu, maje Masarykovu bustu za hlavou. Hlásil se skutečně k odkazu prvního presidenta a první republiky, byl to symbol, který ho k něčemu zavazoval, anebo to byla zas jen fasáda, vnějšek, který zakrýval odlišný vnitřek?

T. G. Masaryk byl nositelem ideálu naší samostatnosti, národní suverenity, svobody, demokracie a humanity Československé republiky. Vznik a programová vize společného státu Čechů a Slováků byla jeho životním dílem a odkazem pro příští generace.

V. Havel v polistopadových zmatcích nedovedl společný stát udržet. Místo toho, aby se zasadil o všeobecně požadované referendum (podle sociologických průzkumů bylo 80% Čechů a Slováků pro zachování společného státu), činil podivné kroky, kterými jen nahrával rozbíječským tendencím a mocenským zájmům některých stranických vůdců, bez ohledu na hodnoty, které jsou nad stranami. Pamatuji se, že kdosi v parlamentě bil na poplach ne proto, že hrozí zánik společného státu, ale že hrozí „zánik zániku“! Že by se Češi a Slováci mohli dohodnout! A tak nerozhodla vůle občanů, jak by se v demokracii slušelo, ale vůle těch, kteří připravovali úmyslnou likvidaci společného státu, který byl naší největší novodobou hodnotou a odkazem prvního i druhého odboje.

V. Havel však řekl:“Sám o sobě fakt, že dva státy se vynoří z jednoho, není tragédie. Nepociťuji žádná sentimentální pouta vůči československému státu, nepřičítám nejvyšší hodnotu státu, ale spíše člověku a lidstvu.“ Je těžko uvěřit, že president k vlastnímu státu nic necítí. Čím mu byl Masarykův odkaz? A čím mu byl presidentský slib věrnosti ČSFR? Také jen fasádou?

T. G. Masaryk byl přítelem Jižních Slovanů. Ještě v době rakousko–uherské nadvlády hájil jejich zájmy v říšském sněmu, vystoupil na jejich obranu v inscenovaném procesu, rád se s nimi sešel v Malé dohodě.

V. Havel se bohužel v době tragické války kolem rozpadu Jugoslávie angažoval na straně nepřátel její suverenity a jejího posledního obránce – Srbska. Nelidské bombardování civilních cílů v Bělehradě označil dokonce paradoxním epitetem – „humanitární bombardování.“

T. G. Masaryk se od mládí zajímal o Rusko, o jeho historii, o jeho literaturu. Měl porozumění a sympatie pro opakované dějinné pokusy o překonání ekonomické a společenské zaostalosti pozoruhodné slovanské země, která se z objektivních důvodů opozdila v civilizačním vývoji za evropskými státy. Rusku věnoval třídílný spis „Rusko a Evropa“ a v žádném případě je nestavěl proti sobě.

Ne tak V. Havel. Patřil k politikům, kteří mají k Rusku apriorně negativní vztah . Podporoval výstavbu radaru v Brdech, proti Rusku, mrzelo ho, když se s výstavbou radaru přestalo. Chtěl Rusku ukázat, „že se ho nebojíme!“

V. Havel se ozdobil heslem Pravdy a Lásky. Ale i to zůstalo pouhou fasádou. Vtělení obou principů do struktur NATO a americké vojenské moci udělalo z někdejšího disidenta nesvéprávného pomahače silám, které pod lživými záminkami rozpoutávaly války a ničily relativně prosperující státy na Blízkém východě i v Africe. Taková Pravda a Láska má zvítězit?

Nu, dnes bych V. Havla nenavrhla už ani do funkce ministra kultury.

redakce ČNL

Zdroj: České Národní Listy

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



K UDÁLOSTEM ZAHÁJENÝM 17. LISTOPADU 1989   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 05:16:03 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Podtitul tohoto textu by mohl kupříkladu znít, sametová revoluce uskutečňovaná pod heslem vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

K čemuž hned na úvod tvrdím, že větší politický kýč jsem za celý svůj dlouhý život nikdy nezaznamenal.

V uvedeném podtitulu totiž, mimo jiné, není ani jedno sdělení odpovídající realitě. Už samotné heslo neříká, zda pravda a láska jsou cílem či pouze metodou „revoluce“.

Sametová revoluce.

Revoluce je termín, pod kterým si různě ideově zaměření lidé představují mnohdy až diametrálně odlišný společnostní jev. Jeho kontext se totiž od revoluce v Anglii z roku 1688 vyvíjel. V současnosti se asi lze dohodnout, že hlavními rysy zmíněného jevu jsou:

- Mnohostranná společnostní přeměna v politické, hospodářské, mocenské, sociální, ba i kulturní oblasti.
- Likvidace dosavadní, ustálené konformity ve společnosti.
- Vytváření systému, který historicky v dané společnosti dosud, alespoň v jedné ze zmíněných oblastí, ještě nikdy neexistoval.

Jsou autoři, kteří za rys revoluce považují rovněž aktivní účast lidu, třeba ve formě povstání. V mých očích jde o poněkud matoucí rys, protože pro mé chápání není jasné, od jakého počtu „lidu“ už jde o lidové povstání. Při mém způsobu myšlení jsou aktéři každé revolty lidé a nezáleží vůbec na jejich počtu. Úlohu „lidu“ vnímám spíše v tom, že naprostá většina společnosti se vůči prosazeným změnám nepostaví na odpor a formou pasivní rezistence je fakticky podpoří, i když s nimi nesouhlasí. Což bylo klasicky vidět v případě rozdělení našeho společného státu.

Kdo se ztotožní s uvedenou minimální definicí revoluce, musí konstatovat, že události zahájené v naší zemi 17. listopadu 1989, revolucí nejsou. Sice jde o skoro totálně všestrannou změnu stávajícího režimu, ale ta nebyla v našem regionu ničím novým. Naopak. Změna, započatá v únoru 1948 přinesla v naší zemi jevy, které v ní do té doby nikdy neexistovaly, takže je lze považovat za skutečnou revoluci. Potom změny z poslední dekády minulého století, provedené v naší zemi, byly ve skutečnosti kontrarevolucí. A podle některých jejích jevů dokonce revanšistickou pomstou.

Slovo sametová je rádoby poetické pojmenování vzniklé na samém začátku změny. Je prvním příznakem politického kýče a to i tehdy, pokud nešlo o záměrnou absurditu autora celého motta. Fakt, že obrovské přeměny se obešly bez ozbrojeného střetnutí, nesvědčí o celkové sametovosti. Změna systému totiž zmařila hodně životů i bez ozbrojeného boje. Jen kupříkladu jako následek divoké amnestie z Nového roku 1990. V dalším průběhu celá změna nebyla sametovou ani náhodou, pokud si uvědomíme, kolik lidí přišlo o zaměstnání, kolik majetku bylo odcizeno celé zemi a kolik nových konfliktů bylo změnou založeno.
Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

Když Indira Ghándiová ve funkci premiérky Indie navštívila Československo, obdržela na Univerzitě Karlově čestný doktorát. V doktorandském projevu řekla větu, která mi uvízla navždy v paměti.

Prohlásila, že i kdyby existovala jediná pravda, tak k ní vždy vede tisíce cest. Nejen z tohoto poznatku, alespoň podle mne, plyne, že nikdo nikdy nemůže tvrdit, že má jedinou, nadtož absolutní pravdu. Tu by mohla mít jenom bytost, která ví všechno i o konci budoucnosti, v níž se může ona absolutní pravda přece jenom projevit. Každý, kdo si je vědom, že historii ani náhodou není ještě konec, musí dospět k názoru, že politika je pouhopouhou cestou a jednotlivá politická rozhodnutí pouze milníky na ní, v žádném případě ne nezvratnými, a v žádném případě ne konečným cílem.

Každý, kdo o sobě tvrdí, že má pravdu, tak se fakticky dopouští klamu, nebo vědomě či záměrně v hrdlo lže. Ne, že by na cestě vývoje poznání neživého universa, či třeba i lidské společnosti, vůbec neexistovaly po dlouhé generace platné pravdy, ale vždy mají do absolutnosti daleko. Každý moudrý člověk by si měl proto umět připustit, že „pravda“ jeho přesvědčení je doslova nicotná, bude určitě změněna a podle toho se i chovat. Především být nanejvýš opatrný v tvrzení, že jeho pravda je nějakým definitivním vítězstvím pravdy s velkým P, nad jakoukoliv lží.

Užití slova pravda v hesle společnostní změny je v nejlepším případě matoucí a manipulativní propagandistický nástroj. V tom nejhorším pak vědomá lež. Příklad absurdního myšlení, v němž tvrzení o pravdě je lží. V každém případě jde o politický kýč.

Užít slovo láska v sociálním boji je pak už buďto absurditou na druhou, nebo drzým cynismem. Absurditou, která pak naprosto zákonitě musela přerůst v bombardování s jakýchsi pofiderních humanitárních důvodů. Kdo bojuje, tak své přesvědčení miluje víc, než životy odpůrců. Poněkud podivná to láska. Přesněji, je to ten nejvyšší projev sobecké pýchy.

Druhou absurditou je, že mizející láska je vždycky vystřídána lhostejností, nebo nenávistí. Nevím, jestli se někdy zkoumalo, jaké charaktery inklinují k té, či oné transformaci, ale obě jsou pro politiku nebezpečné. Lhostejnost se projevuje nezájmem veřejnosti o dění kolem sebe a nenávist naopak je ve svém důsledku sebezničující. Nehledě na to, že v průběhu dění je nenávist provázena celou škálou negativních jevů od vulgárního vyjadřování po zvrhlé přání smrti odpůrcům.

Pravda a láska tedy ve své podstatě ani nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Sama se v průběhu času totiž na ně změní. Nejlépe je to vidět právě na vývoji naší společnostní tranzice po třiceti letech. Havlova kýčovitá a snad jen naivní ideologie metody prováděné změny, zplodila, mimo jiné i doslova psychopatické následovníky a velmi nebezpečný rozvrat celé společnosti, který je zatím tlumen pouze pasivní rezistencí její obrovské většiny.

Napsal jsem „snad jen naivní ideologie“, což by mělo provokovat znalejší osobnosti k přesnějšímu hodnocení úlohy Václava Havla nejen na změně započaté 17.11.1989, ale především vlivu jeho ideové konstrukce na následný vývoj až po dnešní dny. Do té doby já jeho vliv osobně považuji za sametovou lež.

Stanislav A. Hošek
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Lubomír Man: ADOLFE VSTAŇ, VŠE ODPUŠTĚNO aneb DUTÉ HLAVY, VZHŮRU NA LETNOU   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 05:12:13 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
ADOLFE VSTAŇ, VŠE ODPUŠTĚNO aneb DUTÉ HLAVY, VZHŮRU NA LETNOU
je samostatným pokračováním předchozích Manových svazků Psáno ze vzteku, Braň se, nevzdávej to! Kdyby tak tohle řekl Putin, a Vím jak sjednotit národ, zabírajících děje od roku 2008 až 2018.

Knížka ADOLFE VSTAŇ, VŠE ODPUŠTĚNO aneb DUTÉ HLAVY, VZHŮRU NA LETNOU! zabírá děje domácí i zahraniční od října 2018 do září 2019. V této době zveřejnil autor na internetových serverech 132 vlastních článků a překladů z angličtiny (většinou autora P.C.Robertse), z nichž pro tento výbor vybral 52 článků vlastních, o nichž usoudil, že jsou aktuální i dnes.

Ze zahraničních tiskovin a webů převzaly některé z Manových článků, jež jsou v tomto výboru obsaženy, např. the World News, TetriSys.com či Réseau Voltaire.

Cena: 120 kč Hlavní distributor PEMIC BOOKS, a.s, mailová adresa: obchod©pemic.cz
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Proč intelektuálové dokážou být tak pitomí? Intelektuálská stupidita na nás opět útočí ze všech stran. Žádný z takovýchto blábolů nikdy nedokázal vymyslet rolník, truhlář nebo instalatér   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 05:08:30 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Různé teorie inteligence většinou počítají, že čím vyšší intelekt a vzdělání, tím dokonalejší racionalita, logika, kritické myšlení, smysl pro spravedlnost, praktické schopnosti a to, čemu se říká zdravý nebo selský rozum. Tak to také většina z nás vnímá, odpovídá to logice. Akorát ne praxi. Už jste se někdy pozastavili podivem nad tím, jak mohou lidé zjevně inteligentní (tj. vysokoškolsky vzdělaní, jejichž akademický titul je alespoň teoretickým důkazem určitého IQ) někdy říkat a dělat takové pitomosti?

Jako třeba:

„Svět je přelidněný, proto přestaneme všemi možnými metodami rodit potomky, ale zároveň budeme prostřednictvím oblíbených charit financovat zdraví a vzdělání afrických dětí.“

Nebo:

„Evropa vymírá, proto si přivezeme miliony nezaměstnatalených Afričanů, kteří budou pracovat na naše důchody.“

Nebo:

„Pohlaví neurčuje příroda, nýbrž kulturní kontext a vzdělání.“

Nebo:

„Vědec, který tvrdí, že existují jen dvě pohlaví, nemůže učit na univerzitě, i kdyby třeba jen matematiku.“

Nebo:

„Bezpečnost Evropy zajistíme tím, že všem bezúhonným občanům odebereme zbraně.“

Nebo:

„Svobodu informací vylepšíme tím, že je budeme zakazovat.“

Nebo:

„Trump fandí Židům víc než všichni předchozí prezidenti dohromady, proto je nacista.“

Nebo:

„Kvalita našeho vzdělání upadá, proto ji zlepšíme inkluzí intelektuálně slabších dětí a zrušením speciálních škol.“

Nebo:

„Demokracii vylepšíme veřejnými demonstracemi chytráků, aby o ní nemuseli ve volbách rozhodovat hlupáci.“

Nebo „důstojnost imigrantů je důležitější než bezpečí občanů“ (papež). Nebo „všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení“ (700 českých vědců s odvoláním na „kritické myšlení“ a „ověřování faktů“).

Žádnou z takových teorií nikdy nedokázal vymyslet rolník, truhlář nebo instalatér. Jsou zcela výsadou intelektuálů. Podivuhodné na tom je, že takto intelektuálové dokážou nejen blábolit. Oni tomu skutečně věří a dovedou o tom přesvědčit mnoho dalších díky své intelektuálské pověsti a přesvědčovacím dovednostem. Nedaří-li se úplně přesvědčování, nastupuje manipulace, vnucování a násilí. Mentální, emociální, publikační, sociální, finanční a nakonec i fyzické. Tak vznikají diktatury, totalitní režimy, cenzura a trestání nekorektních názorů a nepohodlných fakt. Už tam směřujeme znovu.

Jestli se sami přistihnete při podobném myšlení, nezoufejte. Arthur Conan Doyle (ano, ten tvůrce ultraracionálního detektiva Holmese) věřil v existenci víl, skřítků a duchů. Ve vyvolávání duchů věřil i Darwin. Vědecky se tomu všemu říká dysracionalita. A je to jev poměrně běžný. V nějaký nesmysl tu a tam věří každý, jinak bychom se tak snadno nenechávali ohlupovat.

Reálné výsledky snadno uvěřených nesmyslů, viditelné dnes opět po celé Evropě (a bohatě prokázané v historii autoritářských režimů) nepotřebujeme vypočítávat. Jsou to pouhá fakta, za nimiž nestojí žádná vznešená (nebo povznešená) idea, které by se fakta dala přizpůsobit, takže zůstávají neviditelná. Informační systém regulující naše myšlení se řídí starým sarkastickým novinářským úslovím „nedovolit faktům narušovat dobrou story“.

Je „kritické myšlení“ stále ještě synonymem „zdravého rozumu“, nebo mu začíná spíš velet politická korektnost přikazující, co se smí a co se nesmí kritizovat? Stává se samotné slovo „intelektuál“ opět pejorativem, jakým bylo za komunismu – jak připomíná Milan Kundera v románu Kniha smíchu a zapomnění? Nebo se Kundera snaží bránit intelektuály jen proto, že jim nadávali komunisté, a už si nestačil všimnout, jak se komunistům začínají podobat? Je utopismus a poloslepost intelektuálů trvalým aspektem západní kultury a politiky?

„Jen intelektuál dokáže uvěřit úplným pitomostem,“ kdysi takto intelektuály pochválil George Orwell. Aldous Huxley vnímal intelektuála jako „člověka, který objevil něco zajímavějšího než sex“. Pro spisovatele Petera Stauba „intelektuální námaha je obvyklá technika, jak se vyhnout přemýšlení“. José Ortega y Gasset vnímá „tunel pod zdí intelektuálního snobství“ jako „jedinou cestu zpět k realitě zdravého rozumu, ale většina ji nenachází, protože je pod jejich úrovní“. Arthur C. Clarke definuje intelektuála jako „někoho, kdo byl vzdělán nad hranice své inteligence“. Lionel Trilling zaznamenal, že „v nejtajnějším srdci každého intelektuála je skryta naděje získat moc, touha své ideje realizovat tím, že je vnutí ostatním“. Paul Johnson pozoruje, že „intelektuálové si libují v pocitu, že zastupují lid“. A Eric Hoffer si všímá, že „vládnoucí intelektuálové zacházejí s lidskými masami jako surovinou na experimentování a plýtvání“.

Do hloubi duše intelektuálům hledí indický neurolog a filosof Abhijit Naskar: „Podobně jako náboženský fundamentalismus, nezkrocený intelekt dokáže člověka zaslepit vůči potřebám druhých. Dávejme světlo ignorantům, ale ještě víc vzdělancům, neboť ješitnost vzdělanosti dělá z moderních lidí větší ignoranty, než jsou běžní ignoranti.“

A protože intelektuálové bývají taky nadřazení moralisté, dodává k nim Naskar ještě toto:

„Téměř každý intelektuál je posedlý noblesní otázkou, co pohání moralitu. Žádný z nich nedokázal na tuto otázku odpovědět. Vydali jen tuny čtiva plného teorií a intelektuálních spekulací. Pravda je ta, že moralita není poháněná ničím, nýbrž ona pohání všechno ostatní. Moralita je základní hnací síla činící z člověka civilizovanou svědomitou bytost a vychází ze sebereflexe a seberegulace.“

Intelekt opět dostává špatné recenze. A my si zde vědecky zabádáme proč. Proč inteligentní a vzdělaní lidé tak snadno propadají stupiditám. Odpovědí je několik. Ta nejjednodušší se jmenuje ideologie. Intelektuálové mají silně vyvinutou fantazii a smysl pro abstrakci a ideologizaci. Proto si ve svém myšlenkovém postupu dokážou jednak navymýšlet sofistikované náhražky reality, jednak uspěchaně z rychle a nedbale posbíraných neúplných informací vytvářet abstraktní rámec, jemuž pak podřizují všechny další informace a filtrují jím reálná fakta a události. K tomu mají navíc vypěstované silné sebevědomí vlastní neomylnosti a pravdy, jemuž psychologická věda říká „blind spot“, čili slepé místo, které jim znemožňuje vnímat svoje chyby a naopak jim zveličuje chyby druhých. Znala ho už Bible. Ta mu říká „smítko v oku bližního vidíš, ale břevno v oku svém ne“. To vysvětluje, jak to, že umíme tak urputně hájit svoje názory proti jiným. Touto kombinací vzniká mentální jev zvaný anglicky „bias“, česky (ne úplně přesně) zaujatost. Ten znemožňuje vnímat fakta, jaká jsou, ne jaká by (podle tohoto biasu, abstrakce či ideologie) měla být.

Miliony intelektuálů už několik generací vycházejí z levicově (tj. progresivně a utopicky) zaměřených západních, ale nejvíc amerických univerzit, a nastupují rovnou do politických, administrativních, akademických, neziskovkových, mediálních, uměleckých a podobných vlivných pozic placených většinou z veřejných peněz a nezávisejících na tržním obratu. Posiluje to na jedné straně jejich odloučenost od každodenní ekonomické reality, na druhé straně byrokratickou nebo politickou moc nad spoluobčany. Aby si své pozice udrželi, nebo aby sami sobě nemuseli přiznat, že vlastně nic užitečného nevytvářejí, vymýšlejí nápady, na jaké činorodí občané na volném trhu nemají čas a ani by na ně nepřišli, neboť jejich každodenní život je zabrán tvořením nebo údržbou užitečných věcí. Ti si ani nedovedou představit, že by někdo mohl pilně pracovat na vymýšlení idejí a sestavování systémů zbytečných, bizarních a dokonce škodlivých.

Tím jsme si nastavili rozdíl mezi intelektuálem a tvůrcem. Ale ne každý intelektuál je stoprocentně netvořivý a ne každý tvůrce je úplně neintelektuální. Většina lidí má v sobě trochu obojího. Důležité je, v jakém poměru, a v kterém z nich se zdokonaluje. A většinou se „zdokonalujeme“ v tom, co nám přijde nejsnadnější a nejjednodušší (takže se nezdokonalujeme v ničem). Taky nás k tomu vede dnešní vzdělávací systém preferující studia teoretická před praktickými. Psychologové si pro rozlišení obou vymysleli dva matematické příklady, podle nichž poznáme, zda tíhneme k jednomu či druhému.

Zde je první: Pálka s míčkem stojí 11 dolarů. Pálka je o 10 dolarů dražší než míček. Kolik stojí míček?

A zde druhá: Rybník zarůstá leknínem takovým tempem, že se každý den jeho plocha zdvojnásobí. Celý zaroste za 48 dní. Za kolik dní zaroste z poloviny?

Správné odpovědi máte až někde dál uprostřed článku, aby vás hned nemátly. Pohodlnost a jednoduchost by vás mohla nutit k tomu, že byste nad tím nepřemýšleli vůbec a rovnou koukali na odpověď. Tak jak jste si zvykli všechno googlovat. Mentální lenost se tomu říká. A trpí nás tím čím dál víc. Malé děti se smartfouny už skoro neznají nic jiného. Takto aspoň budete muset vydat trochu námahy na její hledání, takže je pohodlnější nehledat a číst dál a čekat, až na odpovědi narazíte.

Mezitím se ponoříme hlouběji do vědecké psychologie intelektu (obor zvaný „kognitivní psychologie“). Najdeme tam teorii „několika inteligencí“. Někteří psychologové jich napočítali až osm. Jsou mezi nimi třeba inteligence interpersonální (komunikační schopnost s druhými), intrapersonální (uvědomění sebe sama, svých myšlenek, emocí a činů), fyzicky-kinetická (pohybová, sportovní), sociální (schopnost vycházet s druhými), ale nakonec se shodli na třech základních, které ovlivňují rozhodování v různých situacích: analytická – kreativní - praktická. Definoval a popsal je jistý profesor Robert Sternberg, přibližně takto:

Analytická inteligence je schopnost hromadit informace a zpracovávat je do vzorců a skupin (podle podobnosti), logicky uvažovat, abstrahovat, systemizovat a idealizovat, srovnávat a odlišovat.

Kreativní inteligence se vyznačuje vynalézavostí, imaginací, předvídavostí, improvizací, syntetizací odlišných informací, nacházení alternativních způsobů myšlení nebo konání.

Praktická inteligence umí plánovat, vizualizovat a konstruovat, překonávat překážky, dávat nepořádek do pořádku, stavět na zkušenostech.

Všechny tři inteligence mohou být přítomné ve všech lidech, ale většinou některá z nich převažuje natolik, že její majitele můžeme klasifikovat do těchto tří kategorií. Intelekutálové jsou v kategorii analytické. Ta je ze všech nejvíc ohrožena dysracionalitou, protože své analýzy, rozdělené a seřazené do vzorců, nedokáže snadno přesyntetizovat. Jakmile si jednou naprogramovala mysl do určitého vzorce, těžko dokáže z něho vystoupit, čili myslet „mimo krabici“. A tak většinu času tráví v nějakém biasu.

Tím nejdestruktivnějším je „myside bias“, provázený potřebou bránit „moji stranu“ argumentu. Na tu si správný intelektuál dokáže nastudovat verbálně bohatou obranu, které se říká „motivated reasoning“, a přejít v devastující útok na protivníka nedovzdělance. Čili vymýšlení logických a racionálně vypadajících argumentů, důkazů a citátů svůj bias potvrzujících a posilujících a opačný výklad znevažujících a vyvracejících. Často provázených nadávkami a osobními urážkami. Analytická inteligence však neumí, co umějí obě druhé. Je-li problém příliš široký, nepřehledný a těžko řešitelný, rozporcovat si ho na menší kousky, řešit je každý zvlášť a ze všech těchto řešení pak dospívat k řešení celistvému. Místo toho má tendenci jej přesouvat do metafyziky, transcendentna, ideologična a dogmatismu – v dnešní době do bezuzdného liberalismu a politické korektnosti. Myšlenkové a estetické bohatství nahrazuje formalistickou brilatností, pokrokovostí, avantgardností a novátorstvím za každou cenu. i na úkor srozumitelnosti a snesitelnosti.

Takovým intelektuálním postupem třeba mohl vzniknut „originální“ nápad amerického režiséra Petera Sellarse, že Figarova svatba není komická opera, nýbrž volání po politické svobodě vykořisťovaných. A Don Giovanni je vzpoura proti perzekuci černochů, s pěvci pobíhajícími po jevišti v trenýrkách, píchajícími si heroin. Ostatně tak třeba i v Praze mohla Rossiniho Popelka bydlet v kontejneru a projíždět se po jevišti na kolečkových bruslích.

A sem my teď nenápadně ukryjeme odpovědi na ty dva matematické příklady. Jestli vám vyšlo, že míček stojí jeden dolar, zapřemýšlejte znovu a opravte si to na padesát centů. Jestli vám půlka rybníka vyšla na dvacet čtyři, opravte si to na čtyřicet sedm. (Schválně jsme to rozepsali do slov, aby se číslice nenacházely moc snadno). Ale netrapte se tím. Psychologové vás chlácholí, že při prvních testech odpověděla chybně nadpoloviční většina studentů na Harvardu. Úspěšnější by určitě byla skupina tesařů a truhlářů zvyklá na přísloví „dvakrát měř a jednou řež“.

S analytickou inteligencí, která tak snadno skáče na rychlá a na první pohled samozřejmá řešení, se pojí přehnané sebevědomí, iluze, že něco víme, když nevíme. A kdo ví, že ví, nemůže se už nic nového dovědět. Do této kategorie spadají i mnozí „experti“, kterým v naučené vědoucnosti často unikne něco, co přehlédli, protože na to ve svých znalostech a zautomatizovaném myšlení nemají referenci. Němčina má pro to hezké slovo „Fachidiot“, čili blbec od fochu. Proto úspěšné firmy si na „brainstorming“ čili víření idejí často zvou neodborníky, kteří o řešeném problému vědí co nejmíň a dívají se na něj zvenčí.

Díky tomuto poznatku se také dají identifikovat případy kolosální pitomosti celokorporační a dokonce i celostátní, když je ovládne „lépevědoucí“ analytický intelekt vyžadující loajalitu a potlačující disent. Takovými případy jsou všechny státy, které kdy vyzkoušely socialismus. Ti z nás, kdo si jej ještě pamatují, si rvou vlasy zoufalstvím nad znovu vehementně opakovanou stupiditou socialistů jako Jeremy Corbyn s celou labouristickou stranou, nebo Bernie Sanders a 57 procent kongresmanů americké Demokratické strany, kteří se přiznali, že by socialismu dávali přednost před kapitalismem.

Intelektuálská stupidita na nás opět útočí ze všech stran. Abychom se jí dokázali bránit, musíme se začít pocvičovat v jejím nejen v druhých (to smítko), ale i v nás samých (ten trám) a pěstovat proti ní mentální, morální a politické džiu-džitsu.

Na to, „jak z intelektuála udělat užitečného člověka“, se budete muset podívat příště.

Autor: Benjamin Kuras
Převzato z časopisu Playboy
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Další unesená, znásilněná a odhozená do škarpy: Podezřelým imigrat   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 05:02:06 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Koncem září v německém Lübecku unesena a zneužita 25-letá mladá žena, které se nakonec podařilo ze zajetí utéct.

V polovině října, byla zas v Lübecku na studentské prvosemestrální diskotéce odchycena a zneužita 20-letá studentka, která dopadla daleko hůře. Ráno ji nahou, škrtivě spoutanou s roubíkem v ústech našel odhozenou a podchlazenou v příkopě starší rybář, který okamžitě zavolal policii. Studentka byla unesena, znásilněna surově spoutána a odhozena do škarpy.

Policie chytla podezřelého – 43-letého tureckého imigranta.

Zdroj: https://www.bild.de/regional/hamburg/hamburg-aktuell/sie-wurde-geknebelt-auf-einem-feldweg-gefunden-studentin-gefesselt-tat-verdaecht-65809712.bild.html
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



I v Rakousku jsou mladí dhimizováni od svých imigrantských vrstevníků   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 04:58:37 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Rovněž v Rakousku mají mnozí mladí imigranti políčeno především na své tuzemské vrstevníky. Nedarují jim, že jsou místní, že pochází z tuzemské vyspělé kultury, která tu imigrantskou konfrontuje a namnoze zahanbuje.

O víkendu to odnesli dva mladí Rakušané v Linci. Banda mladistvých imigrantů řádila v sobotu v Zemské ulici. Slovně provokovali kolemjdoucí, a když se s nimi nechtěli zaplést, zaútočili na své oběti fyzicky údery do obličeje a kopance do hlavy. Bilance imigrantského řádění: 21 a 22leté oběti musely být ošetřeny v Keplerově nemocnici.

Mladá tuzemská generace Rakušanů dostává tak do života nezapomenutelnou imigrantskou dhimizační lekci.

Zdroj: https://www.oe24.at/oesterreich/chronik/oberoesterreich/Jugendgang-schlaegt-Passanten-grundlos-nieder/404508557
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Írán znovu zahájí obohacování uranu. Strany jaderné dohody prý neplní své závazky   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 04:46:10 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Írán sdělil o zahájení další fáze odstupu od svých závazků v rámci jaderné dohody. Teď jde o obohacování uranu na objektu Fordo. K tomu Teherán má přistoupit již 6. listopadu.

O tom, že 6 listopadu Írán začne plnit plynem centrifugy, aby je použil pro obohacování uranu na objektu Fordo, sdělil v úterý prezident země Hasan Rúhání. Uvedl také, že Írán již počtvrté odstupuje od svých závazků v rámci jaderné dohody. Ta předpokládá, že jediným objektem, kde by se mohlo uskutečňovat obohacování uranu má být Natanz, jaderný objekt Fordo měl být použit jako centrum pro výrobu stabilních izotopů.

„Pokud víte, ve Fordo máme podle Společného komplexního akčního plánu (pozn. JCPOA)1 044 centrifug. Zítra začne proces dodávky plynu do Fordo,“ řekl Rúhaní.

Podle něj bude tato činnost nadále pod kontrolou MAAE a všechna přijatá opatření jsou vratná, jakmile další strany jaderné dohody splní své závazky.

Slova prezidenta potvrdil pro agenturu ISNA i viceprezident a hlava Íránské atomové organizace Alí Akbar Sálehí, který sdělil, že z 6. listopadu začne obohacování uranu na 5 %. Dotkl se také otázky vysoce obohaceného uranu, který se začíná od 20 %. Sálehí uvedl, že dříve úroveň obohacení uranu na Fordo dosahovala těchto čísel, avšak Írán současně má dostatek 20% uranu.

Předcházející odstupy od závazků

Teherán poprvé odmítl řadu jaderných omezení k výročí, kdy USA odstoupily od dohody o íránském jaderném programu - Washington opustil dohodu 8. května 2018, Teherán odpověděl přesně o rok později, což nazval „strategickou trpělivostí“. Odmítnutí splnit řadu bodů Společného komplexního plánu činnosti o íránském jaderném programu se v první fázi týkalo zásob obohaceného uranu a těžké vody.

Následně úřady země 7. července oznámily druhou fázi odstupu od závazků jaderné dohody, přičemž uvedly, že Írán bude obohacovat uran na úroveň, kterou země potřebuje. Írán již zvýšil úroveň obohacování uranu na 4,5 % (jaderná dohoda stanovila limit 3,67 %).

Třetí fáze začala 6. září: Tehdy Írán oznámil, že začal pracovat s celou řadou centrifug, aniž by se v oblasti jaderného výzkumu a vývoje omezoval na ustanovení Společného komplexního plánu.

Jaderná dohoda

V roce 2015 „šestka“ (Velká Británie, Německo, Čína, Rusko, USA, Francie) a Írán informovaly o vytvoření Společného komplexního akčního plánu. Dohoda předpokládala zrušení sankcí výměnou za omezení íránského jaderného programu. Smlouva v původním znění nepřežila ani tři roky: V květnu 2018 USA oznámily jednostranné odstoupení od dohody a obnovení tvrdých sankcí proti Islámské republice.

Reakce OSN a Kremlu

Generální tajemník OSN António Guterres v souvislosti s prohlášeními Íránu vyzval účastníky jaderné dohody, aby plnili své povinnosti z ní vyplývající. O tom informoval tiskový mluvčí Stéphane Dujarric.

„Zopakoval svoji výzvu účastníkům jaderné dohody, aby zcela plnili své povinnosti v rámci dohody. Také vyzval všechny ostatní státy, aby této dohodě poskytly svoji podporu,“ prohlásil Dujarric.

V Kremlu prohlásili, že poškozování společného plánu nevěstí nic dobrého.

„Rozrušení Společného komplexního akčního plánu o íránském jaderném programu nevěstí nic dobrého,“ prohlásil tiskový mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov. Dodal, že Moskva se znepokojením reaguje na podobné informace.

Svoji znepokojenost kvůli vývoji situace okolo íránského jaderného programu vyjádřila i Evropská unie.

Zdroj: https://sptnkne.ws/Arcv

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Astrofyzici našli okraj vesmíru. Překročit jej však není možné   
Pridal tk Středa 06 listopad 2019 - 04:42:27 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Vesmír není v žádném případě plochý prostor, jak si většina vědců dosud myslela, píše Nature Astronomy. Uvádí se, že astrofyzici dospěli k závěru, že má tvar sféry a je podobný nafukovacímu balónku. Svědčí o tom nejnovější údaje z observatoře Planck, která byla zahájena v roce 2009 za účelem studia reliktního záření.

Reliktní anebo mikrovlnné záření vyplňuje „na pozadí“ celý viditelný vesmír a je ozvěnou Velkého třesku. Vesmírný satelit Planck ukázal, že pod vlivem přitažlivosti hvězd a galaxií se tyto paprsky ohýbají, to znamená, že mění svou trajektorii. Tento efekt se nazývá gravitační čočka. Ukázalo se, že toto zakřivení je ještě větší, než se dříve myslelo.

Daný fakt se tak stal mocným argumentem ve prospěch kosmologické teorie uzavřeného vesmíru.

Zastánci této hypotézy jsou přesvědčeni, že vesmír je jakousi obří sférou, to znamená, že není neomezený. Podle jejich verze je však nemožné být za hranou vesmíru: pokud k ní letíte, pak se v čase vrátíte na místo, kde jste začali.

Kromě toho teorie říká, že tato „koule“ vznikla v důsledku Velkého třesku a jakmile se přestane nafukovat, začne opačný proces - komprese. A bude to končit úplným kolapsem vesmíru až do bodu, odkud vznikl.

Teorie není axiom

Tato teorie má však také jisté nedostatky.

Například měření Hubbleovy konstanty, indikátoru rychlosti expanze vesmíru, není v souladu s modelem uzavřeného vesmíru. Také model uzavřeného vesmíru nevysvětluje existenci temné energie - substance, která urychluje expanzi časoprostoru.

Podle článku jiných astronomů lze nová data vysvětlit nesprávnou operací dalekohledu.

Nečekaný nález ve vesmíru

Minulý týden vědci pověděli o prvním objevu vody ve spektru mezihvězdné komety 2I/Borisov. Předběžná verze článku byla zveřejněna v archivu Cornellovy univerzity.

Kometa 2I/Borisov, která byla objevena 30. srpna tohoto roku, je jen druhým známým mezihvězdným objektem, který letí skrz Sluneční soustavu. Dne 8. prosince toho roku se kometa přiblíží ke Slunci na vzdálenost asi 300 milionů kilometrů, čili přibližně na dvojnásobnou vzdálenost, než se nachází Země od Slunce.

Zdroj: Nature Astronomy

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Přejít na stranu  [1] 2
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1045 sec,0.0425 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,551kB