Čtvrtek 14 listopad 2019
Okupace 1968 - masakr u Národního muzea: jaká byla skutečnost? Objevil se důkaz!   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 10:45:57 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
První hodiny se diskutovalo: vyděšení byli všichni, než začalo rodeo a začaly hořet tanky!

Partička u Václava Moravce s manipulátorem či lhářem, neboli bývalým komunistou Rychetským: ...a zamířil i ke slovům místopředsedy komunistů Stanislava Grospiče o tom, že lidé, kteří přišli během invaze o život, „byli vesměs obětmi dopravních nehod“. „Já myslím, že takový člověk je buď totální hlupák nebo totální gauner,“ vypěnil Rychetský.

Bohužel komunista Grospič nelže, zatímco adorovaný nejvyšší ústavní soudce Rychetský je z lidského hlediska lotr! Vlastně také komunista, co zahodil Rudou knížku!

A jsem velice rád, že se na internetu objevilo zapomenuté foto, které potvrzuje slova těch, kteří tam tenkrát protestovali: Rusové (Sověti) po lidech nestříleli, protože by to byl masakr jako dělaly USA ve Vietnamu. A je zločinem Rychetského a především zvláštní skupiny z Ústavu pro studium totalitních režimů, že lidem neříkají pravdu - což jsou fakta!

Jak to skutečně bylo u Národního muzea v Praze?

Podívejte se nejdříve na foto od muzea v klidu a věcně. Občané, či dokonce "chytří" studenti, umíte si představit ten masakr, když by někdo z kulometu střílel do davu? Vážně máme tak nemyslící děti a vnoučata, co naskočí na každou hovadinu a dezinformaci "Člověka v tísni" a Evropských hodnot? Nebo snad bolševika Petra Pavla, který se díky sovětské armádě stal generálem? A pak mu zavoněly dolary?

Bráchu mi málem zastřelili v průchodu u Rozhlasu. Ale vše bylo jinak! A odmítám se podílet na lžích!

Další dny jsme jako puberťáci žasli nad hrdinstvím, kdy mladíci skákali po tancích, kradli sudy a někteří polité tanky zapálili. Jenomže my to tenkrát viděli z pohledu našeho a sovětských okupantů. Z pozice kluků v tancích to byla zoufalá bezradnost. Strach. Přijeli nám z rozkazu Brežněva na pomoc a místo děkování jsme jim nadávali a zapalovali tanky. Oni nesměli zabíjet, nesměli se bránit, ale šlo jim o životy, že se upečou. Tank v okamžiku zapálení se z ochrany stává hořícím peklem. Chápe to ten idiot Rychetský? Byl vůbec na vojně nebo někde, kde šlo o život, nebo jenom pindal jako poloviční žena Václav Moravec? Ti kluci - vojáci otevřeli poklopy a chtěli vědět, co se tady děje. Jenomže naši místo diskuze se předháněli, kdo ukradne sudy s naftou, někteří to nalévali do tanků a chtěli tanky zapálit. A tak ti kluci v tancích ze zoufaltsví začali střílet kulometem do vzduchu. Kolem sebe. Na Národní muzeum. U Rozhlasu. Bohužel kdo zná Vinohradskou, je zde malý prostor a kulky s velkou ráží se odrážely. Jedna málem zabila i mého bráchu v průjezdu u Rozhlasu. Přesto žasnu, že ti kluci, co sem byli nahnaní, nezačali pálit do davů a tisíce Pražáků nezmasakrovali. Ze strachu, aby v hořícím pekle neztrouchnivěli žárem. Přece jako vojáci nemohli říct: končíme, jdeme domů. To by byl trest smrti! Ani dnešní čeští vojáci v Afghanistánu nemohou říct: není to naše vlast, proč zbytečně umírat, jdeme domů.

Ne, to není obhajoba vojsk Varšavské smlouvy, která nás okupovala. Pouze popisuji fakta, pouze popisuji okupaci pohledem obyčejných kluků z SSSR, kteří byli nahnáni do Československa na obranu socialismu, jako my v Afghanistánu bráníme NATO. Nemohli odmítnout, dokonce ani nevěděli, kam jedou a až tady zjistili, že jsou v Československu. Proto nám dodnes vyčítají, že nás skutečně jeli osvobodit a jak to bylo mezi Brežněvem a Dubčekem vůbec netušili. Prostě nám jeli na pomoc jako v roce 1945!

A paradoxně ti, co sem přijeli první a pochopili po diskuzích s lidmi o co zde jde, byli odveleni a místo nich přijeli nerusky mluvící z Tatarstánu a podobných republik SSSR. Přesto ti naši šmejdi veřejnoprávní útočí na celé Rusko, místo aby byl jasný viník. Prostě opět stojíme v haptáku před Velkým bratrem: tentokrát ze západu.

Samozřejmě to byla okupace: lidé zde chtěli neutralitu, svobodu a socialismus s lidskou tváří. Nechtěli, abychom přebírali každé nařízení z Moskvy (dnes jako z kopíráku, kdy nás Brusel soudí za neposlouchání s migranty, tenkrát nám Moskva vyhrožovala stejně, pokud se demokracie nastolí), a k Německu a západu se snažili přilepit pouze Havlové, Schwarzenbergové a jim podobní, co chtěli majetky a ukrývali to za bohulibou službu lidu. Mimochodem Havel pořád řval, že se mu jedná o demokracii a pak se sápal po Lucerně, Barrandovských terasách, omilostnil Chadimovou, která chtěla nakrást majetky za miliardy a Schwarzenberg si nahrabal vše nazpět. To byli ti demokraté! Dnes to někteří, kteří nikdy s námi za bolševika neprotestovali (dokonce nežili ani v roce 1989), nám dnes vykládají, jací by byli hrdinové. A vědí to lépe než my.

Fakta jsou jasná: většina Čechoslováků zemřela nešťastně, nikoliv, že by je chtěli vojáci zastřelit. A Stanislav Grospič má jednoznačně pravdu!

Bohužel nás dnes vedou lidé jako Rychetský, opět se ozývá Kalvoda a už jenom málo schází, aby čistotu práva hajil Kájínek. Zkušeností má také dost.

Zdroj: http://www.skrytapravda.cz/domaci/2862-okupace-1968-masakr-u-narodniho-muzea-jaka-byla-skutecnost-objevil-se-dukaz
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Americké jaderné pohřebiště prasklo. Plutonium nekontrolovaně uniká do oceánu. Za vše prý muže klima   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 10:24:43 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
V betonové kupoli jaderného pohřebiště na Marshallových ostrovech se objevil únik plutonia do Tichého oceánu. Jako důvod poškození kupole se uvádí zvýšení hladiny oceánu. Informoval o tom Los Angeles Times.

Na Marshallových ostrovech dnes žije přes 50 tisíc lidí. V období od roku 1946 do roku 1958 zde byla zkušebna pro testování amerického jaderného arzenálu. Například 1. března 1954 Pentagon odpálil 15 megatunovou termonukleární hlavici nad korálovým ostrovem Bikini. Byla to nejsilnější bomba, jakou kdy Amerika odpálila, píše časopis.

Na Marshallových ostrovech během zkoušek, které probíhaly v období studené války, Spojené státy odpálily celkem 67 bomb. Byly také provedeny testy biologických zbraní. Následně americké úřady nařídily, aby ozářená a infikovaná půda z povrchu ostrovů byla shromážděná do jedné jámy, která vznikla jadernou explozí, smíchat ji s betonem a navíc ji zalít betonem. Výsledné „pohřebiště“ bylo nazváno The Tomb (pozn. česky Hrobka). Nyní podle The Los Angeles Times vedla změna klimatu ke zničení kupole pohřebiště a ke vzniku trhlin.

Spojené státy se zřekly zodpovědnosti přemístěním některých obyvatel a vybudováním Hrobky na ostrově Eniwetok. Nicméně média tvrdí, že kvůli rostoucí hladině moře a rostoucím teplotám půda jaderného pohřebiště praskla a voda vymývá plutonium do moře. Hladina oceánu na Marshallových ostrovech každý rok stoupá o 7,62 mm. Na konci století mohou být ostrovy a Hrobka zaplaveny, varují odborníci. Pod tlakem vody betonová kupole praskne a jadernému odpadu uvolní cestu do Tichého oceánu.

Americké úřady již uvedly, že Marshallovy ostrovy nyní odpovídají za dané jaderné pohřebiště. „Jak je možné, že ta kupole byla naše? To nechceme. Nestavěli jsme to. Odpad uvnitř není náš. Je to jejich,“ zuří prezidentka Marshallových ostrovů Hilda Heineová.

Pohřebiště obsahuje nejen ozářenou místní půdu a radioaktivní kovový šrot z jiných tichomořských polygonů, ale také 130 tun kontaminované půdy z amerického státu Nevada. Studie provedená vědci na Columbia University v červenci tohoto roku ukázala, že úroveň záření na některých místech na Eniwetoku a dalších částech Marshallových ostrovů by mohla soupeřit s Černobylem a Fukušimou.

Zdroj: Los Angeles Times

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Ruská federace konečně zařadila Člověka v tísni na seznam nežádoucích organizací, a to bok po boku s americkými a dalšími neziskovkami!   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 07:53:16 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Ruská federace konečně zařadila Člověka v tísni na seznam nežádoucích organizací, a to bok po boku s americkými a dalšími neziskovkami! Máme kompletní seznam ruského ministerstva spravedlnosti! Na seznamu je neziskovka, která stojí za nedělním státním převratem v Bolívii, nebo Sórošův fond, který v Bratislavě zafinancoval výstavbu tiskárny pro slovenský největší deník SME! Člověk v tísni se dostal v Rusku do hledáčku v souvislosti s nenávistnou protiruskou kampaní spoluzakladatele neziskovky Jaromíra Štětiny.

Ministerstvo spravedlnosti Ruské federace včera konečně a po dlouhé době zařadilo na seznam zakázaných organizací českou neziskovku Člověk v tísni, která se tak stala celkem 19. organizací, která se v Rusku dostala na černou listinu. Je to jediná česká neziskovka na seznamu, drtivá většina ostatních pochází z USA. Přestože Člověk v tísni spolupracoval a spolupracuje s americkými organizacemi, které jsou kontrolovány americkou vládou, např. USAID, tak Rusko přesto velmi dlouho si české neziskovky nevšímalo. To se však v poslední době změnilo, především v souvislosti s tím, jak Člověk v tísni spolupracuje s Českou televizí a rovněž aktivity neziskovky na Ukrajině vyvolaly v Rusku silné obavy. Podle našich informací se Člověk v tísni dostal na seznam poté, co ruská FSB činnost Pánkovy neziskovky překvalifikovala z činnosti humanitární na zpravodajsko-operativní a současně kvalifikovala protiruskou činnost jednoho ze spoluzakladatelů neziskovky jako nebezpečnou.

V Rusku totiž nesmí neziskový sektor vykazovat politickou a agitační činnost, nesmí se podílet na šíření ideologie, informací, nesmí rozšiřovat knihy s politickými postoji a narativy, nesmí se podílet na organizování demonstrací a ani spolupracovat s lidmi, kteří se podílejí v Rusku na organizování občanských a politických akcí. Člověk v tísni tuto hranici překročil, což asi nikoho nepřekvapuje, protože neziskovka má humanitární činnost jako krycí mechanismus pro provádění lidskoprávní a politické agendy v jednotlivých zemích.

Typickým znakem politizace neziskovky je situace, kdy její zástupci začnou dostávat prostor na veřejnoprávních médiích. Politické krytí spočívá v tom, že neziskovka je vyslána do cizí země, kde pod humanitární přikrývkou provádí politické a zpravodajské úkoly, přičemž v mnoha případech poskytuje kanceláře a objekty neziskovky v dané zemi pro tzv. “safe house” úkryty pro rozvědku. Tuto praxi zavedla na Blízkém Východě americká neziskovka USAID v době války v Libanonu v 80. letech.

Neziskové humanitární krytí zpravodajských operací

Pracovníci neziskovky z řad místních obyvatel mají přístup k velmi citlivým informacím od místního obyvatelstva, lidé se pracovníkům svěřují a sdělují jim své problémy a kvanta informací o prostředí a životním prostoru. Pro americkou CIA to bylo v Libanonu v 80. letech naprosto klíčové, protože zpravodajci CIA se nemohli dostat k žádným potřebným informací, ale pracovníci USAID měli úspěch a dařilo se jim vytěžovat informace o lidech a klíčových osobách v době občanské války, která v té době v Libanonu zuřila.

Člověk v tísni navázal spolupráci s USAID velmi záhy v 90. letech a první odhalení nastalo v roce 2001 při zadržení poslance Ivana Pilipa a Jana Bubeníka na Kubě, kteří byli označeni kubánskými úřady za špiony. V celé kauze byl zapojen právě i Člověk v tísni, který v té době již na Kubě “operoval” a schůzka obou poslanců s kubánskými disidenty byla připravena a mediálně tlumočena na bázi krytí humanitární cesty na Kubu. Oba čeští politici se na Kubě setkali s disidenty a měli jim předat jakési materiály, které na Kubu přivezli

Neziskovka s rozpočtem přes půl druhé miliardy korun, z toho půl miliardy korun pochází z ciziny, především z USA a druhá půlmiliarda od Evropské komise

Humanitární krytí zpravodajských operací se vyučuje na amerických akademiích jako zvláštní předmět a tím se vysvětluje, proč Člověk v tísni dostává nejen od české vlády každý rok stovky milionů korun, což jsou objemy, které ani náhodou nelze považovat za nějaké příspěvky na provoz a už vůbec ne pro humanitární účely. Podle dostupných informací dostává Člověk v tísni každý rok od české vlády sumu přesahující 150 milionů korun, ale co je horší, ze zahraničí je to každý rok přes půl miliardy a další půlmiliarda přichází od Evropské komise z EU. Více v článku zde: https://www.finance.cz/497479-neziskovky-a-stat/

Ruská tajná služba musí mít informace o tom, že americké fondy, Evropská unie a česká vláda posouvá Člověku v tísni tyto obrovské dotace z jiných než humanitární účelů. Na ruský černý seznam se dostávají pouze a výhradně takové subjekty, které jsou ruskou kontrarozvědkou FSB identifikovány jako zpravodajské schránky, tedy neziskovky a fondy, které maskují svoji zpravodajskou činnost humanitárními a lidskoprávními aspekty, ale ve skutečnosti provádí politickou, zpravodajskou a operativní činnost, případně poskytují krytí pro cizí zpravodajské assety.

Výroky Jaromíra Štětiny “pomohly” Člověku v tísni dostat se na černou listinu v Rusku

V prosinci roku 2016 jsme na Aeronetu přinesli článek o tom, že ruská televize TVC odhalila, že zaměstnanci Člověka v tísni na Ukrajině kšeftují s humanitární pomocí a podílejí se na špionáži. Člověk v tísni tehdy dovezl na Ukrajinu humanitární pomoc získanou údajně v České republice, ale všechny balíky, balíčky a tašky měly výhradně loga Evropské unie a po nějaké České republice nebyly ani stopy, ani jedna česká vlaječka. To je přesně model zpravodajského krytí, kdy neziskovka přiveze humanitární pomoc, jejíž původ není jasný, zjevně nejde o dary od českých občanů, ale neziskovka tím v místě svého působení provádí zadaný propagandistický a politický úkol. V tomto případě se jednalo o propagandu a propagaci Evropské unie, od které, jak už jsem uvedl výše, neziskovka dostává na svůj provoz přes půl miliardy korun, a to rok co rok. Jenže, má to ještě jeden rozměr.

Spoluzakladatelem Člověka v tísni je totiž bývalý europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina, který je v Rusku považován za jednoho z nejhlasitějších rusofobů v České republice a nelze se proto divit, že se po sérii jeho útoků na Rusko dostala nakonec neziskovka, kterou spoluzaložil, na černou listinu v Rusku. Musíme se však podívat na souvislosti, na jaký seznam se vlastně Člověk v tísni dostal. Ruské ministerstvo spravedlnosti totiž vede seznam oficiálně na svém webu, a když se na seznam podíváme, tak tam nejdeme americké neziskovky a fondy, a spolu s nimi i lokaje Američanů. A právě mezi lokajské neziskovky se Člověk v tísni na seznamu připojil. Ten seznam totiž nádherně vykresluje postavení USA a jejich nejvíce servilních a hujerských vazalů.

Seznam nežádoucích organizací se zákazem činnosti v Ruské federaci

1.The National Endowment for Democracy (USA)
2.Open Society Institute Assistance Foundation (USA)
3.Open Society Foundation (USA)
4.U.S. Russia Foundation For Economic Advancement And The Rule Of Law (USA)
5.National Democratic Institute for International Affairs (USA)
6.Media Development Investment Fund, Inc. (USA)
7.International Republican Institute (USA)
8.Open Russia Civic Movement, Open Russia (Velká Británie)
9.Human Rights Project Management (Velká Británie)
10.Institute of Modern Russia, Inc (USA)
11.The Black Sea Trust for Regional Cooperation (Rumunsko)
12.European Platform for Democratic Elections (Německo)
13.International Elections Study Center (Litva)
14.The German Marshall Fund of the United States (GMF) (USA)
15.Pacific Environment (PERC) (USA)
16.Free Russia Foundation (Free Russia) (USA)
17.Ukrainian World Congress (Kanada)
18.Atlantic Council of the United States (Atlantic Council) (USA)
19.Člověk v tísni, o.p.s (Česká republika)


Jako první byla dne 28. července 2015 na seznam zařazena americká neziskovka The National Endowment for Democracy (NED), která právě minulou neděli zorganizovala státní převrat v Bolívii. Je to operativní křídlo americké CIA s neomezenými prostředky a rozpočtem. Hned za ní byly zařazeny neziskovky George Sorose z jeho portfolia organizací Open Society. Rovněž si všimněte čísla 6, to je fond George Sorose s názvem Media Development Investment Fund a pokud čtete Aeronet, tak už možná víte, o čem je řeč.

Minulý rok v březnu jsme přinesli o tomto fondu článek v souvislosti s činností George Sorose na Slovensku. Tento Sorosův fond totiž zafinancoval a zaplatil společnosti Petit Press, vydavateli SME jako největšího deníku na Slovensku, výstavbu a vybavení moderní tiskárny Petit Pressu v Bratislavě.Byly to právě peníze od George Sorose z jeho fondu Media Development Investment Fund, který je v Rusku na černé listině od 18. srpna 2016. Sami alespoň vidíte, že naše články na Aeronetu odkrývají více než jen zajímavé souvislosti.

Pro americké neziskovky a fondy pracují i ředitelé českých think-tanků

Tento ruský black list je jedinečným zdrojem informací, protože odhaluje a certifikuje nejen informace alternativy a našich článků na Aeronetu, ale zároveň odhaluje české politiky a nejrůznější aktivisty, kteří jsou financováni z fondů a neziskovek na tomto ruském seznamu. Jenom si všimněte, jak Open Society organizace George Sorose mají svá loga mezi dárci českých neziskovek. Všimněte si, že i Jakub Janda jako ředitel Evropských hodnot se zúčastnil konference Atlantic Council.

Janda dokonce pravidelně publikuje protiruské články na webu Atlantic Council. Proto je velmi důležité v budoucnu aplikovat tento seznam i v České republice a každá vlastenecká strana se musí poučit, jak to dělají v Rusku. A podívejte se i do Bolívie, kde National Endowment for Democracy a její dceřinka International Republican Institue (rovněž na ruském seznamu nežádoucích organizací) pomohly provést a zorganizovat státní převrat. Obě neziskovky pumpovaly již od minulé dekády každý rok co rok více a více peněz do pravicové opozice v Bolívii.

Andrej Babiš bude čelit svržení z ulice za své výroky proti americkému NATO a podpoře vzniku evropské armády

Myslíte si, že se to týká jenom cizích zemí, ale Milion chvilek pořádá také statisícové demonstrace v Praze a není přitom jasné, kdo to doopravdy financuje. Maskování jakýmsi transparentním účtem je naivní maskírovka pro hlupáky z českých médií, protože i v Rusku mají neziskovky transparentní účty, ale z těch peněz, které skutečně do neziskovek plynou z ciziny, se tam neobjeví ani rubl. Na to se používají jiné cesty a formy financování. Skutečná vlastenecká partaj proto musí po nástupu k moci v ČR postavit mimo zákon veškerý neziskový sektor, který používá humanitární krytí pro politickou a dokonce zpravodajskou činnost. Stejně tak musí být přijat zákon, že neziskové organizace nesmí přijímat peníze ze zahraničí, ale pouze od českých subjektů s výhradně českým majetkovým vlastnictvím.

Když chtěl Petr Nečas dostavět Temelín ve spolupráci s ruským Atomstrojexportem v roce 2013, tak zasáhla americká rozvědka, jejich ambasáda a na ní napojení a ochotní plukovníci, státní zástupci a neziskovky, a to nejen z okolí Karla Janečka a jeho Protikorupčního fondu. Nezapomeňte, že Andrej Babiš minulý týden podpořil Emmanuela Macrona v jeho nápadu vytvořit Evropskou armádu, protože NATO pod americkým velením prý prochází mozkovou smrtí. Tohle nebudou Američané Babišovi tolerovat a v sobotu na Letné může dojít k mnoha událostem. Vyhlášení ultimáta Babišovi ze strany Milionu chvilek zavání radikalizací, která nemusí být daleko od modelu barevných revolucí a jejich Majdanů.

-VK-
Šéfredaktor AE News


Zdroj: https://aeronet.cz/

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Okupační stávka studentů: Boj za klima přinesl škody. Klaus ml. poukázal na paradoxy   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 07:41:56 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vyhlásili okupační stávku své alma mater a v noci z úterka na středu zrealizovali svůj záměr. Chtějí, aby společnost zesílila boj za lepší klima.

Na druhou stranu ve snaze prosazování globálních hodnot mladé generaci nějak unikla představa pravidel chování.

Jak o tom informují Parlamentní listy, v důsledku protestní akce bude muset fakulta počítat škody, poněvadž studenti při tvorbě transparentů poškodili podlahu v budově a omítku.

„Až stávka skončí, budeme sčítat škody a opravovat je. Také pro lidi odpovídající za bezpečnost budovy to nebylo snadné, za což mohla absolutní nekomunikace ze strany stávkujících,“ cituje portál prohlášení proděkana Daniela Soukupa.

Soukup dodal, že když se vedení školy snažilo se studenty o stávce promluvit, dokola opakovali, že za stávku nikdo z nich neodpovídá, což představuje problém, zvláště v případě, že by se během akce něco přihodilo.

Protestní akci nenechal bez povšimnutí ani zakladatel hnutí Trikolóra Václav Klaus mladší, který na svém Facebooku napsal, že studentům nejde o nic menšího než o zničení západní civilizace.

V této souvislosti se politik odvolal na prohlášení konzervativní protrumpovské komentátorky Candace Owensové, která prohlásila, že bojovníci za zlepšení klimatu nejsou liberálové, ale američtí komunisté, kteří si přejí zničit západní civilizaci.

Podle Klause ml., který současně zveřejnil i fotografii z protestů, je lepší použít pojem „eurobolševik“ místo termínu „americký komunista“.

Zmíněné protestní akce neunikly pozornosti šéfredaktora MF Dnes Jaroslava Plesla, který okupační stávku považuje za „otřesnou“.

Plesl zaznamenal i další studentské heslo, které nenechal bez komentáře.

Životnímu prostředí by pomohli mnohem více jinak

V září jsme psali o tom, že miliony studentů po celém světě nechali své učebnice doma a šli do ulic, aby stávkovali kvůli klimatu.

Předseda strany SPD Tomio Okamura okomentoval na Facebooku tyto, podle jeho slov, zbytečné pochody a vysvětlil svůj názor.

Okamura ve svém příspěvku ihned zdůraznil, že se staví proti „novému ekologistickému zelenému fanatickému politickému náboženství“ a dodal, že je užitečnější dělat konkrétní kroky.

„Proč studenti, když chtějí tolik chránit životní prostředí, radši nejdou vysazovat stromky či uklízet ulice? Životnímu prostředí by pomohli mnohem více. Každý má začínat především sám u sebe, věci lze zlepšovat i malými činy a každý by měl jít i příkladem. Jinak to s odpuštěním vypadá jenom jako snaha dělat humbuk, vyhnout se vyučování a dělat ze sebe 'hrdiny',“ napsal Okamura.

Podle něj se s touto hysterií snaží někteří politici odvrátit pozornost od jiných horkých témat.

„Jedná se také o snahu sluníčkářů zakrýt mnohem větší problém, který znamená masová imigrace, islamizace a nastolování nové sluníčkářské diktatury,“ dodal ve svém příspěvku.

Zdroj: https://sptnkne.ws/AvHR
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Co jste dokázali?   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 07:35:11 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Už dlouho mi vrtá hlavou jedna taková kacířská otázka a protože nejméně dalších deset let nebude vhodnější příležitost se zeptat, zeptám se teď: Představte si, co všechno za třicet let od převzetí moci v roce 1948 do roku 1978 dokázali v dobrém i zlém komunisti, a teď mi řekněte, páni demokraté, co jste za stejných třicet let dokázali vy?

Já když se podívám na třicet let komunistů, tak vidím nové továrny, přehrady, elektrárny, silnice, byty pro lidi na bydlení a ne jako spekulativní investici, neuvěřitelné kulturní vzepětí šedesátých let, Remka ve vesmíru, metro v Praze, politické procesy i rehabilitace, kolektivizaci zemědělství i soběstačnost v potravinách, akce „Z“ a brigády, sovětskou okupaci i normalizaci…

A co vidím, když se podívám na třicet let od roku 1989 do roku 2019? Privatizaci. Padesát odstínů privatizace. Zkrachovalé podniky, bezdomovce, exekuce a lány řepky; a v kultuře nic, co by stálo za zmínku. Jinak nic. Žádný pokrok, žádná snaha, žádná vize, žádný společný cíl, jen partikulární sobecké cíle urvi, co se dá, a jdi přes mrtvoly. Jedním slovem – stagnace. Paralýza antikomunismem.

Jestli to vidíte jinak, zkuste mě přesvědčit. Ale tím, jaké je to dnes, ne jaké to bylo dřív. Neargumentujte padesátými léty a nedostatkem banánů, argumentujte tím, jak se společnost posunula, co získala, co vybudovala. Celá společnost, ne Kellner, Babiš nebo Bakala. Neomezenými možnostmi pro agresivní podnikavé predátory mě nepřesvědčíte, vydáváním monotónního oslavování „svobody“ za svobodu samotnou také ne. Ani internetem, magnetickou resonancí a dalšími přínosy pokroku obecně, který je v takové Číně, Indii či leckde v Africe stejný.

Je mi líto, ale já prostě nic, co by převážilo bezdomovce, exekuce a sociální nespravedlnost nějak nenacházím. Asi nemám ten správný smysl pro svobodu.

Tribun
Převzato z blogu Tribun
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Chartistka Procházková k listopadu 1989: Když mému partnerovi Ludvíku Vaculíkovi zabránili promluvit k demonstrantům se slovy „s tebou se nepočítá“, tušila jsem...   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 07:30:41 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
30 LET OD LISTOPADU 89 Demonstrace byly spontánní a autentické, jednalo se ale o vyšší hru, kde dav hrál roli „chóru“. ParlamentnímListům.cz to řekla spisovatelka a signatářka Charty 77 Lenka Procházková. Podrobněji promluvila o protirežimní činnosti svého dlouholetého partnera, spisovatele Ludvíka Vaculíka. Ve vztahu k dnešku Procházková jasně konstatuje, že minulý režim se z hlediska ekonomického choval k lidem solidárněji. „Někteří jsou na tom dnes hrůzně,“ sděluje.

Probíhají kulaté oslavy sametové revoluce a počátku éry svobody. Jak na tu dobu s odstupem tří dekád vzpomínáte?

Tak náhlý zvrat jsem tehdy nečekala. I když na demonstracích, které předcházely 17. listopadu 1989, sílila brutalita policejních zásahů, což bylo známkou slábnutí režimu, nemyslela jsem si, že pak padne jako přezrálá hruška. Domnívala jsem se, že pod tlakem veřejnosti nastanou personální výměny a nově dosazení funkcionáři se vydají cestou ústupků a kompromisů. Sázela jsem na postupnou oblevu a naivně jsem doufala, že se tak oklikou vrátíme k potlačeným ideálům pražského jara. Ale po rozšíření zprávy, že při zásahu na Národní třídě byl zabit mladý student, čas trpělivosti vypršel. Vzedmutý hněv už nemohlo zklidnit ani zjištění, že šlo o falešnou zprávu.

Zpětně je zřejmé, že se jednalo o „vyšší“ hru, v níž lidé v ulicích měli roli chóru. Probuzená občanská aktivita však měla spontánní charakter, byla autentická.

Emoce a naděje chóru jsem sdílela. Ale když mému (tehdejšímu) partnerovi Ludvíkovi Vaculíkovi bylo odepřeno promluvit k demonstrantům z balkónu Melantrichu a pak opakovaně i z tribuny na Letenské pláni a bylo mu doslova řečeno: „S vámi se nepočítá,“ začala jsem tušit, že ve scénáři, ať už se na něm podílel kdokoliv, se s návratem k demokratickému socialismu zřejmě taky nepočítá. Ludvík statečně překonal osobní ponížení a pomohl Havlovi v prezidentské kampani. Jel s ním například na výjezd do Kladna, protože Václav Havel předpokládal, že kladeňáci znají spíš autora Dva tisíce slov než jeho, a tak jej chtěl mít vedle sebe.

Já jsem v té první době chodila na besedy se studenty i se žáky vyšších ročníků a vysvětlovala jsem jim, kdo byl Jan Palach, o kterém jsem právě dopsala (ještě pro samizdat) knížku. Později, když už mě začali zvát do rozhlasu a televize, jsem se snažila v očích veřejnosti rehabilitovat mého tátu (spisovatele Jana Procházku), kterého padlý režim mediálně lynčoval a podílel se na jeho předčasné smrti. Jako nejstarší dcera (obě sestry tehdy ještě žily v zahraničí), jsem to brala jako prvořadý úkol. Postupně se vynořovaly další. Třeba záchrana korunovační katedrály. Někdejší přátelé z Charty 77, včetně Václava Havla, příliš nechápali, proč jdu zase „proti proudu“, když demokracii už jsme přece vybojovali. Byla to doba, kdy některé staré vztahy začaly odumírat. Na vyprázdněné místo ale přišli jiní lidé.

Takřka každoročně během oslav pádu komunismu se objevuje otázka, zda bylo skutečně dobře, že po roce 1989 nedošlo k zákazu komunistické strany a k soudním procesům s představiteli tehdejšího režimu. Jaký pohled na to máte vy, a proč?

Nebyla jsem u žádných vyjednávání, ale je zřejmé, že když komunističtí poslanci jednomyslně zvolili „ztroskotance“ Václava Havla za prezidenta, činili tak s vědomím, že tímto skutkem dostávají glejt na beztrestnost, která se týkala i představitelů exekutivy. Byla to pragmatická dohoda, nikoliv katarze. Ostatně katarze neproběhla ani na té Letné. Tam přece všichni všem odpustili a dostali požehnání.

Bubnovat dnes proti komunismu mi připadá zpozdilé, zvlášť u těch, co mu kdysi hráli do kroku ve znamení pokroku a vlastních výhod. Vždy jsem si ale vážila těch, kteří invazi spojeneckých armád vnímali jako útok na ideály sdílené tehdy většinou našeho národa. Například Věněk Šilhán a mnozí další účastníci Vysočanského sjezdu se svých zásad nikdy nevzdali a raději se stali občany druhé kategorie. A to na dlouhých dvacet let. I díky nim nebyla komunistická strana, z níž byli exemplárně vyloučeni, pak zakázaná. Nicméně současná KSČM působí jako odvar někdejších ideálů. Když třikrát vylouhujete sáček čaje, chutná to jen jako teplá břečka.

Patříte k menšině lidí, která proti komunistickému režimu aktivně vystupovala. Podepsala jste Chartu 77 a čelila reakcím režimu. Co byste jako člověk s touto osobní historií vzkázala lidem, kteří i dnes tvrdí, že za minulého režimu bylo líp?

Zatímco ostatní státy východního bloku vývoj k socialismu spíš trpně přežívaly, v Československu byl učiněn pokus jej opravdu uskutečnit, jenže po svém. Když byl v srpnu 1968 převálcován a začala normalizace, pokoušel se režim občany uchlácholit podle starého principu „chléb a hry“. Ti, co se uchlácholit nedali, si koledovali o potíže. Byla to volba pro někoho zásadní, pro jiného celkem nepodstatná. Nicméně ty světy se prolínaly a solidarita mezi lidmi pořád dost fungovala. Mnohokrát jsem schovávala rukopisy u přátel, kteří byli „řádnými občany“. S kopírováním samizdatového časopisu pomáhali i státní úředníci.

To, čemu se dnes říká protikomunistický odboj, nebyla jenom záležitost později oceněných hrdinů. Byla to ponorná řeka, v níž každý mohl najít své místo podle míry své odvahy. Zatímco Ludvík Vaculík ve svých samizdatově šířených fejetonech nabádal, aby lidé nejednali zbrkle a de facto je vyvazoval z „nepředložené“ statečnosti, Václav Havel tvrdil, že národ potřebuje víc viditelných hrdinů. Sám šel příkladem a tudíž pak strávil řadu let ve vězení. Ludvík vnímal své disidentství jako pracný každodenní úděl. Založil samizdatovou knižní edici, pak časopis, zajišťoval korespondenci s exilem včetně výměny textů určených k dalšímu šíření. Postupně vznikala další samizdatová periodika a tímto způsobem, i když internet ještě neexistoval, se budovala alternativní informační síť, která vytvářela protipól státních médií.

Dnes ovšem zažíváme něco obdobného. Alternativa je tu zase zpátky a díky internetu má větší dosah než tehdy. I dnes se jí politici bojí a vymýšlejí, jak ji umlčet, stejně jako tehdy. I dnes mají občané volbu, čemu věřit a čemu ne, dokonce ji mohou svobodně uplatnit u voleb. Ale pak se z televize a z BISky dovědí, že volili extremisty. Z toho lze soudit, že politická kultura se od doby normalizace příliš nezlepšila.

To, co se naopak výrazně zhoršilo, je kvalita umění, které ztrácí národní originalitu a přizpůsobuje se cizím vlivům a nápovědám s ochotou, která zaráží. Umělec nemusí mít vždy odvahu vybočit z řady, ale pokud se zařadí k betonářům, kteří kulturu a paměť národa zarovnávají podle cizího pravítka, je to zrada. Malý národ se může udržet jen svou kulturou a vzdělaností, čili pěstováním a předáváním svého jedinečného kódu dalším generacím.

Kolaboranty s cizí mocí a přenašeče cizích nemocí jsme tu měli vždycky, je ale přízračné, že ti současní na své pozdější vyvinění nemyslí. Nejspíš proto, že ztratili intuici. Žijí jenom přítomností a domnívají se, že doba ideálů už definitivně skončila. Faktem je, že za posledních třicet let žádný ideál, který by nahradil onen zavržený socialistický, už nepřišel. To, co přišlo, pod maskou demokracie, pozvolna rozmělnilo i rodinné vazby a přátelské vztahy a proměnilo naše životy na příběhy sdíleného osamění. Z toho plyne, že i pojem národ je něčím (zdánlivě) překonaným.

Ekonomicky jsme na tom různě, mnozí dokonce hrůzně. Z tohoto hlediska se minulý režim choval solidárněji. Jinak řečeno byl to stát, který od občanů výměnou za sociální jistoty žádal vnější souhlas s politikou KSČ. Ta politika ovšem nebyla suverénní, protože byla závislá na pokynech z Moskvy. Vedoucí úloha KSČ byla zakotvena v ústavě. Čili občan, který toto nahlas zpochybňoval, byl hodnocen jako nepřítel režimu.

Dnes jako členský stát EU máme opět omezenou suverenitu a pro změnu podléháme nařízením Evropské komise. Takže zjednodušeně řečeno, rozdíl je pouze v tom, že si jako občané můžeme svobodně zvolit do Evropského parlamentu těch pár poslanců, kteří občas mohou jednu minutu cosi říkat. A i když někteří mluví moudře a odvážně, jejich hlasy jsou vnímány jen jako reptání kohosi ze vzdálené kolonie.

Po Listopadu se objevovaly různé úvahy o tom, kolik let potřebujeme, abychom dohnali Německo či jiné vyspělé západní státy. K tomu nedošlo ani po 30 letech. Může se to jednou povést, nebo jsme prostě jiní a stále budeme trochu pozadu?

Jsme jiní, neboť nás utvářely jiné dějiny a zkušenosti. Naše země leží na průsečíku vlivů. Balancování mezi východem a západem (ale i severem a jihem) je nepohodlné. Každý pokus o získání a udržení suverenity a o nastolení vlastních pravidel „hry“ měl jen krátké trvání.

Momentálně patříme do sféry Západu. Ekonomická úroveň občanů dnešního Německa se udržuje i na náš účet. Říkat, že jsme pozadu, je tedy nepřesné vyjádření, protože nejde o férové soutěžení. I když Listopad 1989 proběhl sametově, výsledkem je opět naše ekonomické a politické vazalství.

Naděje vkládané do větší semknutosti V4 jsou samozřejmě lepší, než žít v beznaději. Velmi varující je ale úpadek národní kultury a kvality vzdělávání. Tady jsme opravdu opustili dobrou tradici, kterou jsme i v dobách normalizace udržovali. Zemědělství i průmysl se dá obnovit, ale pokud rezignujeme na výchovu dětí a přenecháme to neziskovkám, vyrostou z nich duševní bezdomovci. Lidé bez identity a tudíž bez schopnosti se semknout, například k obraně vlasti.

Masaryk po vzniku první republiky říkal, že je potřeba 50 let, aby demokracie dospěla a byla stabilní. Do jaké míry lze v současné době říci, že naše země se po 30 letech v demokracii a svobodě správně rozvíjí a dospívá?

Na to, kam jsme po třiceti letech dospěli, jsem už částečně odpověděla. Nicméně si uvědomuji, že v tom nejsme sami. Doba, v níž žijeme, má znaky konce jedné civilizační epochy. Schyluje se k odchodu hegemona a v důsledku toho k novému přeformátování světa. I Evropa, v jejímž středu se naše vlast nachází, se nám mění před očima, a to nikoliv ve prospěch suverénních národních států, jejichž spolupráce dodržuje demokratické principy.

Demokracie, jak ji vnímal TGM, byla především dialogem. To, k čemu dospíváme (jsme dospíváni) nyní, má už příznaky nastupující totality. Vytěsňováním „nekorektních“ názorů z médií to začíná, vyhazováním lidí z práce, když odmítají papouškovat jedinou mantru, to pokračuje. A tak mnozí opět stojí před otázkou, jestli charakter je pro život člověka důležitý.

Podíváte-li se na uplynulých 30 let, které období z této doby bylo z hlediska kvality života nejlepší?

Nejspíš těch prvních několik let, kdy lidé měli energii nastřádanou z karantény předchozího režimu a chtěli své touhy a záměry svobodně uskutečnit. Někteří v podnikání uspěli za pomoci vlivných kontaktů a dobrých informací. Jiní „překročili Jordán“ díky restitucím. Neexistovala jednotná startovní čára. Nicméně znám dost drobných živnostníků nebo třeba farmářů, kteří se vlastním umem a pracovitostí pořád drží nad vodou. Jiní přežívají ze dne na den a obávají se, že bude ještě hůř. Spokojenost občanů s režimem se projevuje především podle toho, zda chtějí mít děti. Z tohoto hlediska jsou u nás zřejmě nejspokojenější Romové. Otázka je, zda právě oni mají být tou solí země.

Co posledních 10 let? V roce 2009 byl premiérem Mirek Topolánek, který je dnes dávno v politickém důchodu, poté zde vládl Nečas, Věci veřejné, úřednické vlády, Sobotka, lidovci… Kam jsme se dostali za těch posledních 10 let?

Posledních deset let už bylo jen důsledkem předchozí setby. Proč vznikla TOP 09? Já myslím, že především kvůli prosazení tzv. církevních restitucí, které předchozí vlády odmítaly. Nechci se k tomu vracet, protože překotné a podvodné schválení tohoto „vyrovnání“ v den výročí bitvy na Bílé hoře jsem vnímala jako hanebné ponížení českého národa a záměrné popření smyslu jeho dějin.

Zhodnotíte-li hlavní politické postavy svobodné éry, kdo ve vašich očích zaslouží největší pochvalu, a kdo zemi nejvíce poškodil?

Začnu těmi škodiči, kterých je mnohem víc. Na některé se už zapomíná. Mezi ně patří například někdejší předseda úřednické vlády Josef Tošovský. Ten zneužil svého mandátu, který nevzešel z voleb, a „transparentně“ vyměnil zlaté zásoby republiky za německé dluhopisy. Krom toho bez projednání v parlamentu exekutivně převedl stovky, možná tisíce nemovitostí státu do vlastnictví katolické církve. Pak mohu připomenout premiéra Petra Nečase odpovědného za schválení tzv. církevních restitucí v roce 2012 a za podpis finančních závazků vůči církvím. Na oba pány jsem v té souvislosti podávala trestní oznámení. Obě byla odložena. To ale neznamená, že jednou nebudou zvednuta. Předpokládám, že na tyto činy se nevztahuje promlčecí lhůta, neboť spadají pod jiný paragraf než privatizační podvody.

A co se týče těch politiků, kteří by si zasloužili největší pochvalu? Na rozdíl od tzv. pražské kavárny, která vyznává jediného spasitele a sama sebe vnímá jako kruh jeho učedníků, se domnívám, že není radno chválit den před večerem. Teprve až přijde soumrak a rozsvítíme lampu nad společným stolem, uvidíme, co dobrého nám ta „svobodná éra“ navařila a jaké zásoby máme srovnané ve spíži.

Přesvědčíme se o tom brzy, protože už se smráká. Ta lampa se však tentokrát nerozsvítí na pokyn „Budiž světlo!“ Musíme ji pracně zažehnout sami, a možná to bude jen petrolejka, v jejímž komíhavém svitu obhlédneme ten snědený krám, který nám zůstal po třiceti letech budování demokracie. V takové situaci může vypuknout i občanská vzpoura, kterou by pak mohli zklidňovat naši spojenci z NATO. Lze tomu předejít asi jen tím, že si na ty prázdné regály a vyjedenou spíž posvítíme co nejdřív a uděláme audit. Pak bude věcí diskuse, zda je prioritní trestat šmelináře, nebo urychleně sestavit krizové týmy, které by spolupracovaly na postupném nahrazování ztrát.

Ztracené (neboli odkloněné) bohatství republiky však nesouvisí pouze s hmotnými škodami, ale i se ztrátou mnohem osudovější. Dali jsme si ukrást i duše. Obrazně řečeno, jedeme v pelotonu na bicyklech s propíchnutými koly. Drncá to a je to velmi namáhavé, ale z megafonu jsme přesvědčováni, že je ztrátou času hledat hustilku, protože za chvilku, až pojedeme z kopce, to bude ok.

Vraťme se ještě do minulosti. Při hodnocení kariéry Václava Havla se nezřídka objevuje pohled, že Havel předlistopadový byl příkladem bojovníka za svobodu a lidská práva, a Havel polistopadový se hodně změnil. Vy jste ho znala osobně. Souhlasíte s tím? Pokud ano, jak si to vysvětlujete?

Při zpětném hodnocení mi připadá, že Václav Havel byl vybrán pro úkol, který přijal, aniž by znal plné zadání. V průběhu svého prezidentování teprve postupně zjišťoval, k čemu je veden. Předpokládám, že to byla i zjištění dost neradostná. Je možné, že jeho četné choroby souvisely i s potlačovanými výčitkami svědomí.

V době, kdy jsem ho poznala já, koncem sedmdesátých let, to byl opravdu jiný člověk. Už mu bylo přes čtyřicet, ale připadal mi jako chlapec, který bere život jako dobrodružství. Jeho prodlužované chlapectví možná souviselo i s tím, že neměl děti. Bezdětní lidé si připadají svobodnější, protože nemají kotvu, která je drží při zemi. Na druhé straně jim chybí prožitek rodičovské lásky a odpovědnosti za budoucnost potomků. Toto zakotvení lze samozřejmě nahradit třeba odpovědností k tvorbě, která taky člověku dává vědomí přesahu vlastního života. I politika, má-li mít přesah, vyžaduje talent a zkušenost, která může být nahrazena znalostí a vzdělaností. Krom toho vyžaduje i vizi, vytvořenou dřív, než do reálné politiky člověk vstoupí.

Občan Havel vizi měl. Když se pak jako prezident podílel na zrušení Varšavské smlouvy, splnil její část. Pak ale opustil tu zbylou, tedy, že by mělo být zrušeno i NATO – a začalo být zřejmé, že z hráče, který původně kopal za národní tým, se postupně mění v přihrávače gólů do vlastní branky. Po vstupu naší republiky do NATO (bez referenda!) a následném souhlasu s bombardováním Bělehradu se skóre stále zhoršovalo.

O mrtvých se ale nemá mluvit přehnaně kriticky, protože už se nemohou bránit. A tak hodnocení zásluh Václava Havla o budování demokracie a suverenity naší vlasti přenechám historikům. Otázka samozřejmě je, od koho na své bádání dostanou grant.

Během nejrůznějších připomínek a oslav pádu komunismu bývá zdůrazňováno, že dnes si každý může nejen cestovat, ale i jakkoli protestovat a říkat si, co chce. Je svoboda slova, kterou zaručuje Ústava, skutečná a ničím neomezená?

Na to se neptejte mě, protože cokoliv řeknu na téma svobody slova, bude vnímáno (nejen cenzurním odborem Ministerstva vnitra, ale i evropskou komisařkou VJ) jako lež (dezinformace). Položte tu otázku přímo Ústavnímu soudu. Ten je složený ze samých „šalamounů“, kteří Ústavu znají nazpaměť a jsou odhodláni ji bránit až do roztrhání těla. Krom toho osobně znají i „Ducha Ústavy“. Nebýt těchto statečných a bdělých světlonošů, už by naši zemi „vovinuly černý mraky“. Omlouvám se, že používám Haškův lidový humor, ale někdy je to stručnější a srozumitelnější než intelektuální kecy. Připomenu ještě dalšího klasika: „Intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše, či slepci s mečem v tanci“ (Karel Kryl).

Když nedávno poslanci jednali o výročních zprávách ČT, opozice, která měla obavy o schválení zpráv, varovala, že neschválení by bylo ohrožením nezávislosti veřejnoprávní televize a tím i ohrožením demokracie v naší zemi. Měli pravdu?

Takzvaná veřejnoprávní televize je závislá na zdrojích, které jdou z kapes nás občanů. Ale protože zdrojem veškeré moci ve státě je lid, měla by ČT logicky sloužit nám lidem, a ne „svým“ vybraným politikům. Měla by nám rozšiřovat obzory a ne je překreslovat. Pokud se ČT hlásí k demokracii, neměla by hrát roli politruka, naopak by měla být fórem různých názorů, a to i názorů pravdivých.

Pokud chce ČT sloužit veřejnosti, neměla by se domnívat, že průměrné IQ nás diváků už se jí od spacákového převratu podařilo snížit natolik, že nás duševně obohacuje sledovat výstupy stále stejných odborníků na cokoliv, a že si k obehraným tvářím pouštíme i zvuk. Neměla by kazit vkus našim nevinným dětem a seniory by neměla pokládat za nesvéprávné dementy.

Takže, nejen z důvodů finančních machinací, pokládám schválení výročních zpráv ČT za varovné memento. Naštěstí ještě nejsme tak daleko, aby občan, nucený platit měsíční desátek za to, že vlastní televizní přijímač, byl pod sankcí povinen sledovat, co proudí v kanálech ČT.

Pravda na rozdíl od ČT nekádruje, a proto je nutné ji hledat v jiných médiích a pak ji svobodně šířit mezi bližní, přespolní i vzdálené. K tomu nám napomáhej náš selský rozum.

Zdroj a převzetí: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Chartistka-Prochazkova-k-listopadu-1989-Kdyz-memu-partnerovi-Ludviku-Vaculikovi-zabranili-promluvit-k-demonstrantum-se-slovy-s-tebou-se-nepocita-tusila-jsem-603214


Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Německo: Imigrantské „děti hromadně znásilnili“ 14-letou   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 07:22:13 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Šok!, píší německé noviny. Cynickou terminologií paní Šojdrové či Pražských matek - imigrantské „děti“, v německém Baden-Württembergu hromadně znásilnili 14-dívku. Mladisví imigranti vlákali při oslavách haloweenu děvče do azylantského ubytování, zřejmě ještě podali drogy, aby se nebránila, a hromadně ji znásilnili. Imigrantským pachatelským dětem je 14, 15 a 16 let, a dalším dvěma odrostlějším dětem 24 a 26. Dohromady se na dívce tedy vystřídalo nejméně 5 „dětí“ (německý tisk narozdíl od uchýlené terminologie některých aktivistek v ČR pachatele označuje jako „muže“ – někdo tu přece musí mít rozum!). Rodiče dívky měli za to, že jejich dítě slaví haloween u kamarádek, a tak policie byla zalarmována až následující den. Právě při veřejných akcích, oslavách a festech se imigrantští adolescentní predátoři již tradičně vydávají na lov „bílého masa“.

Zdroj: https://www.welt.de/vermischtes/article203446868/Alb-Donau-Kreis-14-Jaehrige-soll-von-fuenf-Maennern-vergewaltigt-worden-sein.html
Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Americká vojska obsadila několik ropných polí v Sýrii   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 07:17:54 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Americká armáda vstoupila do Sýrie přes nezákonné kontrolní stanoviště na hranici s Írákem a zastavila se v oblasti ropných polí na severovýchodě. Informovala o tom státní televize Al-Ikhbariya.

Konvoj se měl podle informací skládat z 22 vojenských vozidel a dvou nákladních automobilů, které se pohybovaly pod ochranou ze vzduchu.

Trump a jeho plány

Prezident USA Donald Trump, který dříve mluvil o záměru stáhnout všechny americké síly z regionu, v říjnu prohlásil, že část vojáků zůstane, aby „chránila ropu“ před bojovníky IS.

Šéf Pentagonu Mark Esper pak sdělil, že USA hodlají chránit ložiska v arabské republice a čelit pokusům o jejich zmocnění. Podle jeho slov budou Spojené státy udržovat kontrolu nad ropnými poli v severovýchodní Sýrii. Mluvčí Pentagonu Rath Hoffman rovněž oznámil, že zisky ze syrské ropy půjdou Kurdům a ne Američanům.

Rozšířená americká mise

Agentura Associated Press minulou středu s odkazem na vlastní zdroje informovala, že Trump schválil rozšířenou americkou vojenskou misi za účelem zajištění bezpečnosti ropných ložisek na východě Sýrie. Agentura uvedla, že to vyvolalo řadu „komplikovaných právních otázek“, zejména ohledně toho, budou-li USA moci zasadit údery syrským, ruským nebo jiným silám.

V Moskvě označili aktivity USA za nepřijatelné. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásil, že Washington podporuje z ropných peněz v Sýrii ozbrojené oddíly loajální USA. Ministerstvo obrany RF odhadlo měsíční příjem USA z těžby syrské ropy na 30 milionů dolarů. Podle Sergeje Veršinina, náměstka ministra zahraničí, nebude Rusko se Spojenými státy spolupracovat v otázce syrské ropy.

„(Donald Trump, pozn. red.) Mluví o (…) národním dědictví celého syrského lidu. Jsme přesvědčeni, že právě syrský lid by měl nakládat se svými přírodními zdroji včetně ropy,“ řekl.

​USA v Sýrii

​Od roku 2014 Spojené státy a jejich spojenci prováděly operaci proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku, přičemž v Sýrii jednaly bez souhlasu oficiálních orgánů. V důsledku toho americká armáda opustila většinu základen v provinciích Aleppo, Hasaka a Rakka a přesídlila do Iráku.

Americký prezident Donald Trump také uvedl, že část americké armády zůstane v Sýrii, aby chránila ropná naleziště. Pentagon později potvrdil, že je připraven vyslat další síly k ropným ložiskům.

Na východních březích Eufratu se nachází 90 % zásob syrské ropy. Dříve to byla pevnost a hlavní zdroj příjmů pro IS, v poslední době kontrolu těchto oblastí převzaly hlavně kurdské jednotky a Američané.

Zdroj: TV Al-Ikhbariya, Sputniknews, Associated Press

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Ruští vědci z pigmentu mořských hub získali sloučeniny, které likvidují rakovinové buňky   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 07:00:03 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Vědci Dálněvýchodní federální univerzity získali z pigmentu mořských hub nové sloučeniny, které vedou k zániku buněk některých druhý rakoviny. Univerzita o tom informuje na svém webu.

Podle zveřejněných informací chemici Školy přírodních věd Dálněvýchodní federální univerzity vyvinuli novou metodu syntézy derivátů fascaplisinu – pigmentu na základě sloučenin mořských hub. Díky tomu vědci poprvé získali dostatečný počet sloučenin pro výzkum.

Uvádí se, že 14-bromretikulatin, který byl poprvé získán v Dálněvýchodní federální univerzitě, selektivně ovlivňuje bakterie Pseudomonas Aeruginosa, která je odolná vůči mnohým druhům antibiotik. Sloučeniny také vedou ke smrti buněk rakoviny kůže (melanomy), rakoviny konečníku a rakoviny prostaty. 3,10-dibromfaskaplizin dokáže potlačovat metabolismus buněk rakoviny prostaty při koncentracích sedmkrát nižších, než jsou ty, které vedou k likvidaci jejich buněčných membrán, uvádí se ve zprávě.

Negativní vliv na buňky organismu

Látka může být potenciálně využívána na selektivní léčbu rakoviny bez negativního vlivu na buňky organismu, uvádí univerzita.

Docent katedry organické chemie Školy přírodních věd Dálněvýchodní federální univerzity Maxim Židkov poznamenal, že je příliš brzy na to, abychom mohli mluvit o vytvoření nového léku. Na základě získaných výsledků vědci plánují syntetizovat novou sérii derivátů fascaplisinu a provést laboratorní testy na myších.

Fascaplisin byl poprvé získán z mořské houby Fascaplysinopsis sp. v roce 1988, od té doby je podroben důkladnému průzkumu. Tato sloučenina efektivně potlačuje růst různých druhů rakovinových buněk a disponuje protibakteriálními, protiplísňovými i umrtvujícími účinky. Zároveň je fascaplisin toxický vůči zdravým buňkám, což omezuje jeho použití.

Zastavení šíření rakoviny

Američtí vědci z Biomedicínského výzkumného centra Cornellovy univerzity a Presbyteriánské nemocnice v New Yorku objevili vlastnosti proteinů, které napomáhají rakovinovým buňkám šířit se do mozku.

Vědci zjistili, že protein CEMIP pobízí krevní cévy a rezidentní imunní buňky k produkci zánětlivých molekul, které pomáhají rakovinovým buňkám metastázovat do mozku. Pokusy na zvířatech ukázaly, že blokování tohoto proteinu brzdí proces šíření metastáz do mozku. Je třeba poznamenat, že k většině úmrtí souvisejících s rakovinou dochází v důsledku šíření rakovinových buněk do dalších orgánů.

Jedním z nejnebezpečnějších případů jsou metastázy v mozku. Vědci naznačují, že kontrola proteinu CEMIP pomůže lékařům léčit rakovinu a předvídat rizika.

Zdroj: https://sptnkne.ws/AvxZ

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



MZV znovu zdůraznilo, že žádné země, zahraniční vlády ani osobnosti nemají právo zasahovat do hongkongských záležitostí   
Pridal tk Čtvrtek 14 listopad 2019 - 06:55:03 Cist komentare / psat: 0 | Trackbacks:    Tisknout  Vytvořit z této novinky PDF 
Mluvčí čínského ministerstva zahraničních věcí pan Geng Shuang (Keng Šuang) 13. listopadu na pravidelné tiskové konferenci v odpovědi na dotaz ohledně podpory pro schválení příslušného zákona o Hongkongu v americkém kongresu a projevů EU o Hongkongu znovu zdůraznil, že Hongkong je čínský Hongkong. Situace v Hongkongu je vnitřní záležitost Číny, do které nemají právo zasahovat žádné země, zahraniční vlády ani osobnosti.

Pan Geng Shuang poukázal na to, že současná situace v Hongkongu není problém lidských práv ani demokracie, ale problém zastavení nepokojů, obnovení pořádku a hájení zákona.

Pan Geng Shuang dodal, že zastavení nepokojů a obnovení pořádku jsou hlavní úkoly Hongkongu. Jde o nejširší společnou shodu a nejsilnější zájem různých kruhů hongkongské společnosti. Čínská ústřední vláda rozhodně podporuje vládnutí v Hongkongu podle zákona a podporuje hongkongskou policii při přísném prosazování zákona, aby hájila společenský pořádek a chránila bezpečnost hongkongských občanů.

Sdilet na:   Facebook MySpace Digg Delicious Reddit Twitter StumbleUpon



Přejít na stranu  [1] 2
Hledat Info kuryr
Novinky pro 2019
Facebook KURÝR

Wedos

www.otvoroci.com

www.slovane.org



www.slevyusteckykraj.cz



TOPlist


© www.infokuryr.cz
Vygenerováno za:0.1219 sec,0.0542 z toho dotazů.Dotazů v DB:17. Použitá paměť:1,594kB